zavřít mapu
Přestože se zpěvačka Heidi Janků odmala musela s lecčíms poprat, což svěřila kupříkladu televizní Třinácté komnatě, neztratila optimismus ani v těchto dobách. K vnitřnímu pozitivnímu nastavení totiž není třeba prožívat život jak vystřižený z červené knihovny. Nestěžuje si, zároveň ale řekne, co ji štve. A hned se vrhne na radosti – chodí do lesa se svým psem, začala vyrábět předměty z korálků a těší se, až zase bude moci koncertovat.
Pocházíte z muzikantské rodiny. Myslíte, že vám byla vaše profese, zjednodušeně řečeno, předurčena, nebo hrála roli i píle?
Nějaký talent jsem po rodičích muzikantech asi zdědila. Píle do toho ale určitě patří taky. K tomu, že celý život mohu dělat to, co mě baví, respektive, že jsem uspěla v branži, mi pomohla i trocha štěstí – tedy, že jsem potkala Ivoše (skladatele, klávesistu, klarinetistu a později manžela Heidi Janků Ivo Pavlíka – pozn. red.), sedlo si to, vymysleli jsme image, které bylo trochu jiné, než v té době bylo běžné. Myslím, že to byl mix všeho.
Pomáhá rozvíjení talentu podle vás to, když jsou děti odmala podporované v tom, co jim jde, nikoli tlačené do toho, co jim nejde a v čem se dokonce mnohdy trápí?
Tak by to určitě mělo být. Někteří rodiče si ale bohužel na svých dětech léčí vlastní komplexy nebo do nich vkládají nenaplněné ambice. U nás to bylo dané, byli jsme rodina, kde se zpívalo, hrálo na klavír a violoncello, takže díky tomuto vedení jsem se začala tomu, v čem jsem žila a co mě bavilo, automaticky věnovat. Zase jsme ale třeba nesportovali, což mi taky zůstalo.
Přitom pohybově jste ale též nadaná…
To jo. Myslím to tak, že jsme nejezdili například velké cyklovýlety. Pohyb jsem odmala vnímala spíš v souvislosti s muzikou, s rytmem. Maminka i otec učili na Lidové školy umění, kde se pracovalo odpoledne. Když jsem přišla z běžné školy, tak abych nemusela být sama doma, máma mě brávala s sebou. Abych se tam nenudila, přihlásila mě na všechno možné, na co jen šlo. Chodila jsem na klavír, na sólový i sborový zpěv, ale také do rytmiky, takže jsem se tanci a pohybu věnovala tímto způsobem.
V současné době, kvůli protipandemickým opatřením, nemůžete koncertovat. V médiích jste v říjnu uvedla, že se vám sice stýská po běžném životě, ale zvládáte to. Trvá to?
Musí. Jsem optimista a doufám, že se to zlepší, i když si myslím, že už nezažijeme to, co jsme zažívali před dobou covidovou. To už se asi nikdy nevrátí.
Nikdy?
Vnímám, jak se mnozí mění. Lidé jsou nervní, posouvají se vzorce chování. Jsem ale optimistka a věřím, že to dopadne dobře i pro naši branži, která je bita snad ze všech nejvíc.
V létě, když se vše dočasně uvolnilo, byla cítit chuť lidí po normálním životě. Chodili na koncerty, bavili se, sdružovali, takže též věřím, že to dopadne dobře…
To ano. Ale když se to zavřelo, je to zase síla. Myslím, že bude dlouho trvat, než se virus vyčerpá, nebo přijde vakcína, o které navíc nevím, jak dlouho v těle udrží protilátky.
Pomáhá vám hudba? Zpíváte si?
Motivaci ke zpívání nyní příliš nemám. Když se podívám na prázdný kalendář, první vystoupení tam mám napsané někdy ke konci května, což mě moc nemotivuje. Zároveň vím, že hlasivky jsou sval, který je třeba procvičovat. Muziku ale samozřejmě poslouchám, ta mi pomáhá a je pořád přítomná.
Je optimismus sebeobranou? Z mnoha lidí dnes vyplouvají různé úzkosti a berou to dosti úkorně…
Asi jo, já to mám jinak, nehroutím se, řeším problémy až tehdy, kdy přijdou, nezadělávám si na ně. To mám dáno odjakživa, drží mě to při životě a při příjemnějších myšlenkách.
Profesně se věnujete nejen zpěvu. V době karantény jste například namluvila kočičku pro Nové příběhy o pejskovi a kočičce. Co dalšího nyní děláte?
Člověk si samozřejmě musí něco najít. Barák už mám uklizený několikrát, tak jsem začala vyrábět věci z korálků. Byla jsem zvyklá pracovat hlavně večer, takže večery doma mě začaly trošku ubíjet. Nakoupila jsem proto korálky, napřed jsem vyráběla náramky, před Vánocemi pak hvězdy a andílky. Dokonce mám spolupráci s jedním e-shopem, kde výrobky prodávám. Není to na uživení, je to ale činnost, u které se musíte soustředit, takže i myšlenky odvedete jinam.
To jste v sobě měla vždy, nebo jste to objevila teď?
Maminka vždycky říkala, že jsem gramlavá na ruce a že bych tedy rukama radši neměla nic dělat… Takže jsem to v sobě objevila opravdu až teď jako z nouze ctnost.
Někdy to bývá z nouze ctnost, ale pak z toho vznikne něco krásného…
Snažím se tím i pomáhat, proto z každého prodaného kusu posílám padesát korun do nadace Dobrý anděl. Když jsem začala dělat andělíčky, spojilo se mi to. Tato doba přináší i to, že člověk nemyslí pouze na sebe. A nestěžuji si – nemám se špatně, v branži jsem dost dlouho, takže mám něco našetřeno. Peníze sice odchází a žádné nepřichází, ale nic nepotřebuji, nikam nechodím, potřebuji se jen najíst a napít, peníze neutrácím zbytečně. Uvědomila jsem si, že mnozí lidi jsou na tom daleko hůř, starají se o vážně nemocné děti a mít doma vážně nemocné dítě je asi to nejhorší, co člověk může zažít. Zvlášť, pokud to dítě nemá vyhlídky. Takže, jak jsem tady sama se psem, uspořádávala jsem si myšlenky a začala dělat i dobročinné věci.
Jak to všechno zvládá pes?
Ten je nejšťastnější, protože je čtyřiadvacet hodin s paničkou. Pořád jsem s ním v lese. Bez něho bych na čerstvém vzduchu nebyla tak často, a je známo, že procházky a čerstvý vzduch pomáhají imunitě i hlavě. Občas ho ale nechávám i samotného doma, aby si zvykal, že to tak nebude pořád. Jsem ale samozřejmě taky šťastná, že ho mám, můžu si s ním popovídat, i když neodpovídá…
…Ani nenadává.
No, on někdy nadává, umí to.
Jak jinak se udržujete v kondici?
Neudržuji. Procházky jsou dobré, ale jinak nejsem sportovec. Když se to v létě uvolnilo, zjistila jsem, že se nevejdu do některých věcí, protože jsem – kromě těch procházek – pořád jen seděla doma. A tělo si zvykne i na procházky, takže pak už při nich nespaluje. Začala jsem tedy chodit do fitka k Hance Kynychové, které pak zavřeli a zase otevřeli, přičemž se tam mohlo jen s rouškami, což je fantasmagorie. A tak pořád dokola. Ubrala jsem tedy na porcích.
Jak se těšíte na květen, kdy máte mít koncert?
Strašně a doufám, že to nezruší. Jsou to přehozené koncerty, které se měly konat loni. Jen mám trochu strach, že pořadatelé a sponzoři nebudou mít peníze. Také nevím, jak na tom budou obce a města. Sleduju, co vláda dělá s daněmi a obávám se, že mnohde nebude na obecní slavnosti, kde často vystupuju. Ale nechci na to příliš myslet…
Věříte v to lepší, ale jste připravena na všechno?
Jo. I na to, že kdyby bylo nejhůř, tak půjdu někam pracovat. Zatím nechci, říkám si, že kdyby se to zase rozjelo, udělala bych špatnou službu někomu, kdo by mě zaměstnával. Už jsem se ale přesto poptávala u nás v kavárně. Taky vnímám, že na prahu šedesátky se člověk těžko zaměstnává, navíc, když neděláte takřka nic jiného, než že čtyřicet let zpíváte.
Myslím, že je v zájmu všech, aby kultura zůstala zachována. Potěší i pomůže, a i v těchto dobách si to mnozí, včetně zdravotníků, neumí představit bez filmů či písniček…
Jasně, vždyť to jsou emoce, které z lidí musí ven. Já ale nemám ani tak strach z toho, že by lidé nepřišli, ale spíš, jak jsem říkala, z toho, že mnohde budou chybět peníze. Určitě práce již nebude tolik, na kolik jsem byla zvyklá, kdy jsem minimálně jednou či dvakrát týdně někde vystupovala. Ale nepropadám skepsi, necháme se překvapit.
Jak hodnotíte kompenzace od státu?
Jak jsem říkala, nechci si stěžovat, ale své si k tomu řeknu. Požádala jsem o kompenzační příspěvek šedesát tisíc korun, přičemž jen vyplnit formulář byla hrůza. Kdybych neměla účetní a ona svého ajťáka, nevím, zda bych to zvládla. Byli jsme propojení všichni tři a seděli nad tím asi tři hodiny. Nakonec se povedlo. Vzápětí mi to ale vrátili s tím, abych něco doplnila v kolonce profese. Myslela jsem, že když tam bude jméno a že jsem obecně známá zpěvačka, bude to stačit, ale nestačilo, chtěli profesní životopis. Ten jsem tedy vytvořila, a nakonec mi těch šedesát tisíc poslali. Do toho ale pořád platím sociální a zdravotní pojištění a nezrušili mi ani zálohy na daně. Jelikož jsem loni hodně pracovala, krátce poté, co mi přišla kompenzace, jsem poslala čtyřicet tisíc jako zálohu na daně, takže mi z těch šedesáti tisíc moc nezbylo.
Takže pomoc veškerá žádná… A co jste v poslední době zažila pěkného?
Mám okruh kamarádek, s kterými se občas sejdeme, mám dobré sousedy, jednomu z nich bylo loni pětačtyřicet let, a tak mu sousedi uspořádali oslavu. Konala se, v poslední krásný den, venku. Před Vánocemi jsem byla s kamarádkami zdobit perníčky. Jsou to drobnosti, ve kterých člověk musí hledat v životě střípky štěstí.
Zkrátka mít v době pandemie před nemocí respekt, ale zároveň nežít v totální izolaci. Nevím, jak vám, ale třeba mně přijde šílený termín „sociální distanc“… Chápu fyzický distanc, ale sociální?
Na to ani nemám nervy. Nedávno jsem se málem vytočila do běla. Do mailu mi od oficiálního odběrového místa v Ostravě, ve Svinově u nádraží, přišla žádost o spolupráci. Tým mi psal, že jsou na výborném místě a bylo by fajn, kdybych tam udělala autogramiádu pro padesát svých fanoušků. Asi chtěli, aby se lidi dozvěděli, kde to místo je, že je tam rovnou otestují. Raději jsem ani neodpověděla, abych nebyla sprostá… Kam jsme se to, v rámci společnosti, dostali? Ne, že se nebojím covidu, mám kolem sebe lidi, kteří to prodělali a nechci to podceňovat. Přistupuju k tomu ale právě s tou pozitivitou, o které jsme mluvily. Stres oslabuje imunitu. Co je na pandemii asi nejhorší, je to neustálé strašení.
Heidi Janků
Pochází z muzikantské rodiny. Hudbě se věnovala už v lidové škole umění, zpívala a tančila ve folklórním sboru, první nahrávky natočila v ostravském rozhlase s cimbálovkou Lučina. Na gymnáziu začala spolupracovat s různými kapelami, studovala Lidovou konzervatoř v Ostravě, zpívala se skupinou Proměny. Kariéru sólové zpěvačky jí nabídnul Ivo Pavlík, její pozdější manžel. Zpívala se skupinou Supernova. Působila i jako moderátorka. Nyní spolupracuje s kapelou Heidiband. Během své kariéry, která je nyní dočasně přerušena proticovidovými opatřeními, nazpívala mnoho hitů – například Když se načančám, Sláva bláznivým nápadům, Rádio, Eskymácké reggae atd.
