Žižkovský rodák, kterého věznili nacisté i komunisté, byl spojen se skautem téměř od jeho založení. Navzdory problémům, které zažíval za každého režimu, neztrácel optimismus a ještě ve 102 letech seskočil padákem z letadla.
Eduard Marek o sobě říkával, že je křtěný Olšanským rybníkem, který býval u Olšanského hřbitova. S Žižkovem je spjatý i jeho vstup do skauta. V kostele sv. Prokopa, kde ministroval, se stal členem družiny tamního faráře, z níž později vznikl skautský oddíl.
V roce 1936 narukoval na vojnu k 1. leteckému pluku jako dobrovolník. Když přišla o dva roky později mobilizace a následný rozkaz o vyklizení pozic, vojáci jej podle jeho vyprávění plnili jen s největším sebezapřením. „Bylo to divoký. Dneska ale samozřejmě vím, že by to byla bývala zkáza národa. Němci by nás vyvraždili. Myslím, že to bylo správný rozhodnutí,“ vzpomínal pro Paměť národa Marek.
První vězení
Vrátil se tedy do Prahy a začal vést rodinnou realitní kancelář. Kamarádil se s jiným majitelem realitky, který byl ale Žid, a kvůli označení žlutou hvězdou narážel na spoustu problémů. Proto pro něj Marek vyřizoval různé záležitosti. „Povinnost skauta bylo pomáhat, kde je potřeba – vlasti i bližnímu. A podle toho zákona nejvíc potřebovali pomoct lidi, který byli pronásledovaný. A to byli Židi,“ vysvětlil Marek. To na něj ale přivedlo pozornost gestapa a za pomáhání Židům mu hrozily dva roky koncentráku. Naštěstí se mu ale podařilo přesvědčit soud, že šlo jen o obchod, nikoliv o nezištnou pomoci, a díky tomu vyvázl jen se třemi měsíci vězení. Bylo to v květnu 1942, pár týdnů před atentátem na Heydricha, a je dost možné, že právě to ho zachránilo před represáliemi, které Němci po atentátu rozpoutali.
Druhé vězení
Po válce pokračoval v práci ve skautingu a sám založil středisko Pochodeň, s jehož členy chodíval s planoucími pochodněmi po Žižkově. Po únoru 1948 byl Junák neboli česká skautská organizace infiltrována komunisty a Marek se s přáteli rozhodl založit odbojovou skupinu s názvem „Dr. E. Beneš“, která měla pomáhat lidem s přechodem hranic na Západ. Bylo jich celkem 20. Když se k nim však připojil agent francouzské rozvědky Lederer, zatkla je policie. Marek dostal deset let, jeho žena jedenáct a jejich pětiletý syn šel do dětského domova.
Marek prošel lágrem v Horním Slavkově, kde stavěl nové šachty a dřevěné baráky pro mukly. Pak strávil tři měsíce na Borech a nakonec skončil na uranových dolech v Jáchymově. Aby se odpoutal od tamního prostředí, v duchu budoval zázemí pro skauty. „Představoval jsem si, jak na Rohanském ostrově bude skautské středisko. Sehnal jsem si tužku a na toaletní papír si vše kreslil,“ popsal své dny za mřížemi Marek. V Jáchymově s ostatními spoluvězni udržovali alespoň v náznaku skautské tradice: „I slib se tam skládal. Padly na to troje spodky. Jedny bílý, jedny červený a jedny modrý, abychom mohli slib skládat na vlajku. Ustřihly se kousky z kalhot, každej obětoval jeden, a sešily se,“ vzpomínal Marek. Domů se dostal po sedmi letech na podmínku a vyučil se zedníkem, útočiště našel u Pražského stavebního podniku.
Nechal si ušít uniformu
A opět se věnoval skautingu, i když ilegálně. Během obnovy skautingu v roce 1968 a znovu v roce 1989 se aktivně zapojil do činnosti organizace, působil například na okresní skautské radě v Praze 2. V letech, kdy byl skauting zakázaný, navštěvoval ilegální tábory a udržoval kontakty a vztahy, aby případné oživení skautingu netrvalo dlouho. S uvolněním režimu začal počítat už někdy rok před revolucí. „Mám poznamenáno 13. 10. 1988, že si dávám šít kroj, protože to začalo v Maďarsku a ,… už to u nás musí být brzo…‘. V lednu 1989 se ale na Václavském náměstí ukázalo, že si na svobodu musíme ještě chvíli počkat,“ zapsal si do deníku. Za svou oddanou službu skautingu obdržel v roce 2009 nejvyšší skautské vyznamenání – Řád stříbrného vlka.
Na jeho pohřbu v kostele svaté Anežky České v Záběhlicích se s ním přišlo rozloučit několik set lidí. Náčelník českých skautů Ondřej Vokál ve smuteční řeči připomněl, že rodilý Žižkovák se vzepřel zlu, kdekoliv ho potkal. Jiří Lukšíček zvaný Rys, který byl podobně jako Marek vězněný v jáchymovských táborech, jež měly za účel kromě zpracování uranové rudy také zlomení ideologicky problémových vězňů, na rozloučení s Hroznýšem prohlásil, že jej nezlomili, zachoval si své skautství po celý život, nikdy nemluvil špatně proti lidem, kteří by si to zasloužili, a vždy konal dobro.
