Páteční odpoledne. A já dostal dobrovolný úkol popsat v krátké reportáži, jak se žije na Sokolovsku. Vyjíždím tedy po silnici I/6 směrem od Karlových Varů a lázeňská idyla bere za své během několika málo kilometrů. Horizont ovládnou gigantické výsypky, mohutná tělesa elektráren a kouřící komíny zpracovatelského kombinátu. Vítejte na Sokolovsku – v regionu, který si po celá desetiletí jako svou soukromou kolonii držela Sokolovská uhelná.
Společnost z kraje vytěžila miliardy tun uhlí a pohádkově zbohatla, zatímco místním po sobě zanechala rozvrácenou krajinu, zbourané vesnice, podprůměrné mzdy a dnes i strach z budoucnosti. Jak vypadá tento zkoušený okres z pohledu víkendového návštěvníka?
Pátek odpoledne: Jezero Medard – kráter po gigantovi, na který došel dech
První zastávkou je jezero Medard. Propagační materiály mluví o novodobém zázraku a tyrkysové laguně, realita na místě však působí spíše jako mrazivý pomník nenasytné těžby.
Stojím na břehu obří, téměř pětisethektarové vodní plochy, která vznikla zatopením vytěženého velkolomu. Voda je sice čistá, ale všude kolem vládne pustina. Místo slibovaných pláží, hotelů, jachetních přístavů a cyklistického zázemí tu návštěvník najde jen nehostinné, větrem ošlehané štěrkové břehy bez jediného stromu, bez pořádných toalet i bez stánku s pitím. Ale jinak moc hezké průzračné jezero v prázdnotě, kde cedule zakazuje se koupat.
Sokolovská uhelná jámu sice podle zákona zatopila, ale tím jako by pro ni veškerá zodpovědnost za území skončila.
U provizorní lavičky potkávám šedesátiletého pana Zdeňka z Habartova:
„Sokolovská uhelná z téhle díry vytahala nepředstavitelné miliardy. Když těžili, byl tu nonstop prach, sirný zápach a rachot rypadel. Pak se vytěžilo poslední uhlí, napustila se voda a hotovo. Deset let posloucháme velkolepé plány o tom, jak z Medardu bude česká Riviéra, ale realita? Holá štěrkovna, kam v létě praží slunce a kde si nemáte kde koupit ani balenou vodu. A v tomto horku se nemůžete ani vykoupat. Uhelní baroni shrábli zisky a nám tu nechali měsíční krajinu.“
Sobota dopoledne: Sokolov v kleštích uhelné závislosti
Sobotní ráno trávím v Sokolově. Centrum kolem zámku sice prošlo revitalizací, ale stačí sejít kousek dál k nádraží nebo mezi panelová sídliště Michal a Vítězná a člověka sevře tíživá atmosféra. Desítky prázdných obchodních prostor s nápisy „K pronájmu“ výmluvně dokreslují sociální realitu.
Sokolovská uhelná léta fungovala jako faktický vládce okresu – největší zaměstnavatel, politická síla i sponzor, na kterém byli všichni existenčně závislí. Tato závislost si však vybrala krutou daň. Monopolní postavení firmy dlouhodobě dusilo příchod jiné než těžké průmyslové konkurence, což v okrese zabetonovalo jedny z nejnižších mezd v zemi.
U malé pekárny se dávám do řeči s paní Marií, jejíž manžel i syn na šachtě léta pracovali:
„Sokolovská uhelná se vždycky tvářila, jak se o region stará, ale držela lidi pod krkem. Práce na šachtě byla dřina v prachu za pár korun, jenže nikde jinde jste práci nesehnal, protože těžaři si hlídali, aby jim sem nikdo jiný nelezl. Teď, když se blíží konec uhlí, od toho dávají ruce pryč. Zrušili plynárnu ve Vřesové, utlumují provozy, propouštějí stovky lidí a ti kluci nemají kam jít. Vedení firmy si mezitím přelévá kapitál do realit a dotovaných solárních parků jinde, ale lidi tady zůstávají bez budoucnosti.“
K obědu v restauraci u náměstí si dávám polední menu (hovězí guláš s knedlíkem a nealko pivo) za 185 Kč. Ceny jsou sice na poměry velkých měst nízké, pro místní s mediánovými platy jde však o citelný výdaj.
Sobota odpoledne: Vřesová jako industriální memento
Odpoledne mířím k průmyslovému kombinátu Vřesová. Zblízka působí areál jako monumentální ocelové monstrum – kilometry potrubí, kouřící komíny a chladicí věže chrlící hustou bílou páru. Právě sem se desítky let sváželo uhlí z okolních lomů na zplyňování a výrobu elektřiny.
Zastavuji u silnice na vyhlídkovém bodě a dávám se do řeči s mladým řidičem dodávky Radkem:
„Podívejte se na to. Desítky let z toho šel kouř na celý okres, prádlo na šňůře bylo černé po dvou hodinách. A teď? Tisová už v podstatě dohrála, Vřesová mele z posledního a Sokolovská uhelná pláče, jak jsou drahé emisní povolenky. Že na tom uhlí vydělali stovky miliard, které měly jít do včasné přestavby na moderní čisté technologie, to už nikdo neřeší. Dneska polovina mých vrstevníků raději denně jezdí 50 kilometrů do Německa, kde dělají ve fabrikách za trojnásobný plat, protože na Sokolovsku po uhelné éře zbyla jen spálená země.“
Neděle: Slavkovský les jako kontrast k uhelné devastaci
V neděli opouštím pánev a stoupám do kopců Slavkovského lesa do městečka Krásno.
Návštěva Hornického muzea s historickým parním těžním strojem a štolou Vilém připomíná, že hornictví na Sokolovsku mělo kdysi ušlechtilejší a k přírodě šetrnější podobu – po staletí se tu pod zemí těžil cín a stříbro, aniž by se musely odtěžovat celé hory a lesy po povrchu.
Z nedaleké kamenné Krásenské rozhledny s točitým schodištěm (vstup zdarma) je kontrast mezi světy patrný v celé své brutalitě:
- Na jihu a východě: Hluboké, nedotčené hvozdy Slavkovského lesa s čistým vzduchem.
- Na severu: Gigantická jizva sokolovské pánve – šedé rány po lomech Jiří a Družba, masivní tělesa výsypek a dominanta kouřící Vřesové, která jako šedý závoj visí nad celým krajem.
Kraj, který zaplatil daň za cizí bohatství
Víkend na Sokolovsku zanechává silnou pachuť. Nádherná krajina poznamenána bezohledným uhelným kapitalismem, kde Sokolovská uhelná z tohoto kraje vyčerpala jeho přírodní bohatství a zanechala za sebou gigantické krátery, zdevastovanou hydrologii a sociálně zranitelnou společnost bez náhradního průmyslu. Pro návštěvníka jde o mimořádně silné memento toho, jak snadno lze obětovat celé území i životy jeho obyvatel ve jménu uhelného byznysu.
Autor reportáže: Zdeněk Malý
