Velcí kytovci se podobají lidem víc, než bychom řekli. Bílá velryba opravdu existovala

31.7.2019
Václav Pavlík
Další fotky

Když americký pozdně romantický spisovatel a básník Herman Melville (1. srpna 1819 – 28. září 1891) napsal svou slavnou „Bílou velrybu“ (1851, Moby-Dick; or, The Whale), nikdo jeho příběhu nevěřil. Popsal v něm, jak postrach moří Moby Dick, mimořádně velký a zároveň neobvykle světle zbarvený vorvaň, urval velrybáři, kapitánovi Achabovi při jejich prvním setkání nohu. Kapitán mu přísahal smrt a rozhodl se, že bude obra pronásledovat na lodi „Pequod“. Na tomto proklatém lovu potom Moby Dick velrybářskou loď potopí a pomstychtivý kapitán přitom i s téměř celou svou posádkou zahyne. Zachrání se jedině mladičký Ismael a podá svědectví o tom, co se stalo.

Delfíni nejsou miláčkové, ale mrchy, co znásilňují. Za jejich věčným úsměvem se ukrývá krutost

Pro Melvilla přitom byla inspirací jeho vlastní námořnická kariéra a skutečný příběh velrybářského trojstěžníku Essex, který byl v listopadu 1820 na lovu v Pacifiku úmyslně (?) napaden obrovským kytovcem známým jako Mocha Dick a na místě se potopil. Čluny trosečníků pak celé měsíce unášely mořské proudy. Chyběla jim voda i potraviny, objevil se i kanibalismus. O této legendární události se dozvěděl Melville už ve svém mládí, když sloužil na velrybářské lodi „Acushnet“. V té době jedna velrybářská výprava trvala dva roky i déle a byla vždy spojena s rizikem úplného nezdaru.

Velryba není velká ryba. Co jste o největších tvorech na Zemi možná nevěděli

„Essex“, s kapitánem Georgem Pollardem a posádkou dvaceti mužů, vyplul 12. srpna 1819 z Nantucketu (ostrov u atlantického pobřeží USA patřící státu Massachusetts) a hned druhý den se dostal do strašné bouře. Škody, které bouře na lodi napáchala, posádka opravila, ale zcela zničeny zůstaly dva harpunářské čluny. 30. srpna Essex doplnil zásoby masa a čerstvé zeleniny na Azorech a podél afrického pobřeží asi po dvou týdnech doplul ke Kapverdským ostrovům. Zde posádka spatřila vrak lodi, která najela na útes, a od posádky koupili člun z této lodi. K Hornovu mysu Essex dorazil 18. prosince a jeho obeplutí mu kvůli strašlivě rozbouřenému moři trvalo asi pět neděl. 17. ledna 1820 posádka doplnila zásoby na ostrově Santa Maria (Chile) a cestou na Galapágy harpunovali osm velryb. Během lovu ale námořníci přišli o jeden člun. Na Galapágách potom nalovili několik centů želv, které jako „živé konzervy“ posloužily na další plavbu jako cenná zásoba chutného čerstvého masa a 13. října vypluli směrem na západ.

Člověk podle něj nebyl stvořen, ale vyvinul se z opice. Revoluční Darwinova teorie změnila svět

Po více jak měsíci plavby, 20. listopadu, plavčík uviděl stádo velryb. Posádka ihned spustila čluny na vodu, ale během lovu byl jeden člun velrybou poškozen. Vyzdvihli ho na palubu a chtěli se pustit do opravy, když náhle uviděli asi sto metrů před přídí ohromného vorvaně, jehož délku odhadli na 30 metrů, jak se řítí přímo na loď. Než mohl kdokoli co udělat, vorvaň hlavou jako beranidlem narazil do boku lodi nedaleko přídě. Potom se vynořil na hladinu, minutu zůstal na místě a poté odplaval. Dírou po jeho nárazu začala do lodi voda proudit a posádka se hned pustila do pumpování. Během chvíle se však vorvaň objevil podruhé. Svíral prý čelisti jako při záchvatu vzteku a asi ze vzdálenosti pěti set metrů velkou rychlostí znovu mířil na loď, kterou zasáhl znovu do přídě, ale na opačné straně. Vynořil se, zase ponořil a už ho pak nikdo neviděl.

Gregory Peck hrál v té krásné době, která byla idolům příznivá. V době, kdy na filmovém plátně byli Muži a Ženy

Loď už nemohlo před potopením nic zachránit. Všichni muži sice srážku s vorvaněm přežili, ale měli pro dvacet mužů, z toho šest černochů, k dispozici jen tři otevřené, lehké čluny. Naložili potraviny, želvy, nějaké přístroje a tolik pitné vody, kolik jen bylo možné. Než se loď potopila, kapitán stačil ještě zaměřit její polohu a usoudil, že se nacházejí asi 10 000 mil od nejbližší pevniny.

Jejich plavba byla skutečně strastiplná. Vysoké vlny způsobily, že čluny začaly nabírat vodu a ta znehodnotila část chleba. Jednomu člunu se do přídě zakousl čtyřmetrový žralok-zabiják. Námořníci začali trpět žízní a hladem. Na nějakou dobu jim pomohlo, když zabili želvy a do člunů jim napadaly létající ryby, které snědli syrové, ani jim neuřízli hlavy. Do člunů pálilo slunce, a když námořníci chtěli veslovat, vyčerpalo je už pouhé založení vesel do držáků.

Po měsíci plavby na moři na otevřených člunech 19. prosince uviděli ostrov, na kterém se vylodili. Byl neobydlený, ale trosečníci na něm našli jedlé bobule a ulovili nějaké tažné ptáky, což jim pomohlo dostat se z nejhoršího. Ostrov je však všechny nemohl uživit, málo vydatný byl i jediný zdejší pramen sladké vody. Námořníci tam zůstali sedm dní a pak se 17 z nich vydalo na další plavbu, protože tři muži se rozhodli na ostrově zůstat s nadějí, že je vezme na palubu některá z projíždějících velrybářských lodí.

Čluny se ztratily sobě navzájem z dohledu a už se nikdy nesetkaly. V jednom z nich jistý Chase a další muži, již tehdy v žalostném stavu. Dávky masa a vody, které měli na palubě, neúprosně docházely. Nakonec jich bylo tak málo, že měli možnost rozdělit si je na pár minimálních přídělů s nadějí, že budou žít o několik dnů déle, nebo vše zhltnut a odevzdat se neodvratné smrti.

Rozhodli se pro to první. Síly je i tak pochopitelně opouštěly, sužovala je vyrážka. Hladem a žízní téměř šíleli a po celé hodiny blouznili v deliriu. Když 8. února zemřel námořník Cole, rozhodli se ostatní, že jeho tělo prostě sní. Všichni s tím souhlasili, tělo ubožáka rozřezali, ponechali si z něj maso z noh a srdce a ostatní hodili do moře. Potom se jich však zmocnila úzkost, jíst lidské maso není jen tak. Každého z nich mohlo potkat to, co Cola – buď po přirozené smrti, či po losování a po ráně z pistole. Naštěstí 18. února zahlédli plachtu lodi a byli zachráněni.

Střet dvou kultur. Slavného mořeplavce Jamese Cooka před 240 snědli na Havaji domorodci

Stejně šťastný osud potkal i člun, na kterém byl kapitán Pollard, i když i na jeho člunu nastala nutnost živit se lidským masem. Kdy dva černoši zemřeli na horečku, ostatní některé části jejich těl zkonzumovali. Po vyčerpání těchto zásob se kapitán a tři muži, kteří zůstali naživu, v zoufalé situaci rozhodli losovat o tom, kdo bud zabit a sněden jako další. Los padl na devatenáctiletého chlapce, který svůj osud přijal s odvahou. Ještě jednou se losovalo o to, kdo ho má zabít, k čemuž po losování také hned došlo. Za několik dnů zemřel z hladu a horeček další muž, a když zbídačelý člun zpozorovala velrybářská loď, nalezla na něm naživu jen dva muže. Osud třetího člunu zůstal neznámý. Celkem z původní dvacetičlenné posádky Essexu přežilo jen osm mužů.

FOTO: Melville a Moby Dick

Melville a Moby Dick - Moby Dick -K oboMelville a Moby Dick - Herman Melville (1819 – 1891) – wikipedieMelville a Moby Dick - Moby Dick – Cherry’s Fine Art GalleryMelville a Moby Dick - Melville a Moby Dick -
Další fotky
Melville a Moby Dick - Moby Dick (ilustrace)Melville a Moby Dick - Moby Dick – AudiobookSTORE.Melville a Moby Dick - Melville a Moby Dick - TurtlesMelville a Moby Dick - Graphic Arts – Princeton UniversityMelville a Moby Dick - OLYMPUS DIGITAL CAMERAMelville a Moby Dick - TwitterMelville a Moby Dick -

Melviile tedy psal pravdu a nic si nevymyslel, i když až do potopení Essexu nebyl zaznamenán případ, že by vorvaň úmyslně napadl velrybářskou loď a dokonce ji i potopil a dopustil se tak úmyslné vraždy. A nešlo přitom o pouhou náhodu. Stejný vorvaň v krátké době potom zaútočil ještě dvakrát a oba útoky způsobily napadeným lodím maximální možnou škodu. Jeho vzhled při útoku byl tak děsivý, že jasně ukazoval nenávist a zuřivost. Byl to ale zároveň i akt vědomé pomsty? To už zůstává jen domněnkou. Stejně jako to, že možná patřil ke stádu, jehož tři členy námořníci harpunovali. A kdo ví – možná mezi ulovenými velrybami byli i jeho družka, syn, dcera…

 



Nepřehlédněte