Viktorin Šulc přišel na svět 9. října 1870 v Lysé nad Labem č. 117 v rodině krejčího Václava a Marie, dcery místního rukavičkáře Zelinky.
Vypracoval řadu projektů, výstavní pavilony, městské nájemní, bankovní a obchodní domy, vily, školy, radnice, nemocnice, sirotčince, mosty pro Prahu, Plzeň, Litomyšl, Mladou Boleslav nebo Písek.
Jeho tvorba vycházela z pozdního historismu. Eklekticky uplatňoval tvarosloví renesance, baroka a secese, vždy však s inklinací k historismu a dekorativismu. Po první světové válce v jeho díle převážil nový klasicismus.
Byl členem spolku Myslbek a Jednoty umělců výtvarných.
V letech 1890–97 studoval architekturu a pozemní stavitelství na české technice v Praze u profesorů Jana Kouly a Josefa Schulze. Zároveň se u Karla Liebschera a Karla Hlaváčka soukromě učil malířství a jako nadšený akvarelista vytvořil desítky pohledů zejména s pražskými motivy.
Po škole dva roky působil ve stavební kanceláři města Prahy.
V září 1899 nastoupil do funkce profesora na České státní průmyslové škole v Plzni, kde zůstal až do roku 1912, kdy přešel do Prahy.
V nové republice působil až do svého odchodu do penze (1931) na ministerstvu školství a národní osvěty, kde byl ředitelem průmyslových škol, pak ministerským inspektorem a nakonec (1922) ministerským radou.
Poprvé se s jeho jménem setkáváme u projektu malostranské sokolovny (s Janem Šulou, 1897),s týmž architektem a Josefem Velflíkem vypracoval návrh Smetanova domu v Litomyšli (postaveno 1905).
Za časů monarchie projektoval i Městskou obchodní školu v Hořicích, školy v Košířích a Starém Plzenci, radnici Slezské Ostravy (s J. Volencem a J. Vysloužilem), hotel v Plzni, stanici elektrické dráhy s veřejnými WC tamtéž nebo kapli v plzeňské Doubravce. A samozřejmě obytné domy, na Žižkově, v Plzni…
Po válce a převratu začal spolupracovat s Janem Vodňarukem, ten architektu Šulcovi zajišťoval praktickou stránku realizací. V letech 1921-3 vyvedli domy na Ořechovce ve Špálově ulici, konkrétně čísla 15-25 a 14-26.
Zřejmě jim spolupráce klapala, dvojice hojně obesílala soutěže, tihle dva postavili sklářskou školu v Železném Brodě, gymnázium Na Zatlance a slavnou výtvarnou Hollarku na Vinohradech.
U Jana Vodňaruka (*1875, Ošťovicích, Horní Bousov) se na chviličku zastavíme. Tento vyučený zedník si doplnil vzdělání na smíchovské průmyslovce (1903) složil mistrovské zkoušky (1904) a získal stavitelskou licenci (1913). Stavěl secesní domy v Libni ve Světově ulici, soud v Chotěboři, inhalatorium v Luhačovicích, vlastní dům na Vinohradech (Korunní 1961/109), snad ruskou kapli na Olšanech, působil i v Bratislavě. V Košicích postavil kolonii Družstva železničních zaměstnanců Svépomoc. V roce 1930 navrhnul interiér legendární kavárny Louvre na Národní třídě.
Ale vraťme se k Šulcovi a jeho pracím – obecná škola na Smíchově, radnice v Pacově, okresní dům v Pisku a v Týně nad Vltavou, tkalcovská škola v Jilemnici atd.
Hojně publikoval, spolupracoval na Technickém slovníku naučném a Masarykově slovníku.
S chotí Boženou a dcerami Marií a Boženou žil na Smíchově v dnešní Pecháčkově ulici 1288/6.
Architekt Viktorin Šulc zemřel 20. března 1946 v Praze, pochován je na vinohradském hřbitově (IV-I 203).
Zdroje: František Sekanina, Album reprezentantů…, 1927; Kp, Lidové noviny, 1940; Pavel Vlček, Jiří Hilmera, Encyklopedie architektů…, 2004; facebookový profil Ořechovka; AŠ, Litomyšlský architektonický manuál
