Jedna z nejkrásnějších českých hereček vzpomíná na svou velkou lásku, herce a režiséra Miroslava Macháčka, jejichž vztah budil ve své době kvůli výraznému věkovému rozdílu velkou pozornost, na herce Mirečka Etzlera, jak ho dosud láskyplně nazývá, dělí se o svůj názor na to, co je pro herectví nejdůležitější, co je smyslem života, a prozradí tři jednoduché rady, které považuje za své životní krédo.
Jste jednou z ambasadorek Festivalu Film Noir, jenž v srpnu proběhl i za mediálního partnerství Mladého světa. Jaký je vůbec váš vztah k filmům?
Nic jiného mi nezbývá, než že musí být kladný.
Protože jste herečka?
Ano, protože jsem herečka, ale já jsem také velký fanoušek kinematografie. I když léta nemám televizi, nebo ji nepoužívám k běžnému pokoukání, jako asi většina diváků, tak já filmy studuji. Většinou po představení – jsou to moje až téměř noční projekce – si vždy od každé filmové osobnosti třeba týden pouštím, jak krok za krokem její umění zrálo ve všech filmech. To je takový můj koníček.
Moc jste se mi líbila ve filmu Zemský ráj to na pohled. Mohla byste nám o něm říct?
Děkuji. To je film, který podle mého názoru zbytečně nebo shodou okolností jaksi prošuměl, nebyli jsme s ním po jeho natočení pozvaní na karlovarský festival, ale vyhráli jsme s ním áčkový festival v Moskvě, což nás velmi potěšilo. Byl to nízkorozpočtový film, který jsme si udělali jaksi z lásky a dalo by se říci i z velkého přátelství k lidem, kteří byli předlohou hlavních hrdinů z tohoto snímku. Málokdo z diváků mohl vědět, nebo možná i věděl, že předlohou mé postavy, kterou jsem v tom filmu hrála, byla paní Anička Kohoutová, že tam v pozici Jiřího Dvořáka figuroval pan Kohout a že v pozici Ondry Vetchého se tam jako nosná postava pohyboval Václav Havel a další a další postavy. Byla to jedna z nejkrásnějších prací, kterou jsem si ve filmovém životě mohla užít.
Jste jeden ze sexsymbolů mezi českými herečkami a většina mužů, když se řekne Vilma Cibulková, zjihne. Co podle vás dělá ženu krásnou?
Já si neustále kladu otázku, kde se kolem mě vzal ten mýtus, že jsem sexsymbolem. Na což si ale asi nemůžu odpovědět já sama. Na to by musel odpovědět nebo mi to vysvětlit někdo z mého okolí. Po šedesátce už jsem se tetelila, že už snad všechny tyhle mýty za sebou nebudu muset táhnout. Ale ještě to chvilku v těch lidech přežívá. Děkuji jim za jejich paměť. Já tak dlouhou paměť nemám.
Co ženu dělá krásnou?
Asi všichni víme, že to samé, co dělá krásné i muže. Já si myslím, že je to většinou duchem počínaje až po postoj k životu a jakási přirozená autorita. Rozhodně do toho patří úsměv a smysl pro humor. Umět si udělat i legraci sám ze sebe i ze života. Z našich ztrát nebo dokonce i selhání. Já miluju píseň od Karla Kryla Děkuji. Znáte píseň Děkuji?
Ano.
Tam je vlastně ukryto všechno, veškerá láska k životu jako takovému a asi smysl, proč tady jsme. To všechno tvoří krásného člověka, pokud si samozřejmě uvědomuje všechny ty dary, které nám někdo shůry daroval.
Když jsme u té lásky, chtěla jsem se vás zeptat na lásky vašeho života. Třeba na Miroslava Macháčka, Miroslava Etzlera, na dceru Šimonu a třeba i na další důležité lidi ve vašem životě. Jestli byste řekla něco bližšího o vašem soukromí, do takové míry, do jaké budete chtít.
Samozřejmě láska k našim nejbližším, v rodině, je největší a nejsilnější. Připomněla jste mi, že na dnešek jsem měla velmi roztomilý sen. Asi se to váže k tomu, že jsem si vepsala do podvědomí dnešní povinnosti. A nad ránem se mi zdálo o tom, že jsem se někde zmínila, že v životě nejvíc záleží na rodinném kruhu, na rodinném zázemí. A za to se mi vysmáli a byla jsem za to kritizována, že to je přežitek a něco, co už se dneska nenosí. A to mě probudilo. Takže odhlédněme od našich snů. Šimonka, moji rodiče a moje sestry jsou moje největší láska. Láska s Miroslavem Macháčkem přišla jako první a velmi záhy. Já jsem byla velmi mladičká, on už byl v mém současném věku, když jsme se potkali. Dnes si říkám, jak je možné, že jsme mohli být takovým centrem pozornosti, že si na nás lidé ukazovali kvůli velkému věkovému rozdílu, když já se cítím jako sedmnáctiletý člověk ve svých šedesáti letech, tak si říkám, že tak se jistě cítil i on. Zřejmě to z něj vyzařovalo a asi to bylo to, co nás k sobě přitáhlo. Pravda, já tomu s úsměvem říkala, „že se Miroslav Macháček snažil jaksi z cikána udělat člověka trochu bystřejšího, než jsem v té době byla“. Dnes si to ale nemyslím, protože si myslím, že naše oboustranné ovlivňování bylo naprosto stejné. On ovlivnil mě a stejně tak i já jeho. Pořád mezi námi panovalo jakési podobné smýšlení, nebo srdeční možná, jak se říká, že to je moje krevní skupina. Měli jsem podobný názor hlavně na divadlo. Pořád jsme žili pro ty naše vize, které nikdy neumíraly. Pro to, co ještě dokážeme a jak ten život chceme vidět, nejenom život a samozřejmě tvorbu, protože náš vztah doprovázelo hlavně to tvůrčí nasazení a zaujetí.
Chcete ještě něco říct k panu Etzlerovi?
Ale to byla další krásná etapa, protože my jsme spolu měli tu šanci vychovávat dohromady čtyři děti, tři Mirečkovy a Šimonku. To zase bylo tvůrčí období našich dětí, na což velmi ráda vzpomínám, protože byla nádhera dívat se na to, jak vedle sebe ta děvčátka kvetou. Začaly psát scénáře a inspirovaly jedna druhou, potom natáčely krátké povídky, krátké filmy, takové nekonečné seriály, například Červená mikina. Jeden z nejkrásnějších titulů, který Šimonka vymyslela, byly katastrofické zprávy, které i zároveň hrály. To byly nezapomenutelné chvíle. A navíc jsme byli s Mirečkem hodně scestovalí. Mimo jiné jsme se podívali, za což jsem velmi vděčná, i do lokalit, do kterých bychom se asi sami neodváželi jet. Třeba od Mexika, Guatemaly, Vietnamu a po Evropě samozřejmě do Itálie.
Co je pro divadelní nebo hereckou práci nejdůležitější?
To je šílená otázka. Dodnes to nevím. Musela bych vycházet ze svých vlastních zkušeností. Myslím si, že základem je pochopitelně láska k divadlu a k umění jako takovému. Láska ke všemu, čemu my lidé říkáme umění. To zní zvláštně od člověka, který, než přišel na DAMU, tak nikdy nebyl v divadle, ale divadlo jsem milovala a vzhlížela jsem k němu. Samozřejmě taky přirozená inteligence a jak se říká jevištní inteligence, protože ten, kdo ji nemá nebo ji skutečně postrádá, tak to je jedna z věcí, která se asi naučit nedá. Rozhodně si myslím, že bych do toho zařadila tu naléhavost smyslu. Onu podivnou, neuchopitelnou, zvídavost. Něco, čemu na divadle říkáme nekonečné puzení.
Co je podle vás tedy smyslem života?
To je přece velmi obšírná otázka, to se snad ani nedá zodpovědět. Můžu odpovědět tím, že v každém věku se pozastavím a řeknu si, že všechno, co jsem udělala, bylo snad smysluplné. A snažím se na to nějakým způsobem ze svého vnitřku vytahovat argument. Ano, určitě, jistě. Ale každý má jiný žebříček hodnot, každý máme nastavenou jinou představu kvalit, kterých bychom se chtěli ještě dopracovat. Já nevím. Ke mně život naprosto přirozeně přichází a přináší mi to, co si chci pamatovat a z čeho vlastně žiji. A žije z toho i mé okolí. A přirozeně chci to, co mi věnoval život, vracet zpátky, protože vím, že to nepatří jenom mně, ale patří to i všem, kteří se mnou sdílejí ten čas tady. A to snad si myslím, že úplně stačí. Umět se podělit o to, co ke mně přišlo. A mělo to smysl. A už jsme zase u toho smyslu. Zkrátka, vy víte, co tím chci říct.
Věříte na osud, na karmu, že jsou věci dané, anebo se to děje a my ani nevíme proč a jak?
Vždycky si říkám, že to, co se děje, tak je správně. Nebo to, co se událo, tak je prostě správně. A jestli je to karma, jestli jsou to náhody… Samozřejmě, náš život je plný náhod, ale kdo ví, kdo s těmi náhodami manipuluje.
Kdyby to bylo všechno dané osudem, tak v podstatě ani nemusíme něčeho litovat, že? Ani toho, co se nám nelíbilo.
Já nelituji vůbec ničeho! A navíc velmi věřím v sílu podvědomí. A v to, že co do sebe vložím, to se nikdy neztratí. A neztratí se ani ta energie, kterou jsme s láskou vložili do něčeho, co jsme chtěli vytvořit, nebo i do vztahu, do výchovy dětí, do práce na pracoviště, ať je to cokoliv. Ta energie se nikdy neztratí a vždycky se nám vrátí. V to věřím určitě. A myslím, že vědomí toho stačí.
Máte nějaké životní krédo?
Asi největší moudrost měli naši předkové. Já žádná kréda nemám, krom tří velmi jednoduchých pravidel, která mají kořeny někde v naší hodně daleké, daleké minulosti. Jedna rada: Pospíchej pomalu. Ta druhá zní: Co nemáme, nepotřebujeme. A ta třetí: Jak na dvoře, tak v komoře.
Tu třetí mi musíte trošku vysvětlit.
Co je komora? (ukazuje mi na srdce). Máš-li bordel kolem sebe, máš ho pochopitelně i v sobě. A pokud si to uhlídáme, tak ta rovnováha pochopitelně přijde sama.
Na zbytek rozhovoru se můžete podívat na: https://tv.a11.cz/video/rozhovor-vilma-cibulkova/
