U jeho zrodu stál Heinrich Engelhard Steinweg (15. února 1797 – 7. února 1871) pocházel z městečka Seesen v Harzu ve středním Německu. Pravidla truhlářského cechu, kam chtěl vstoupit, určovala, že než se stane mistrem a bude si moci založit vlastní podnik, musí strávit nejprve 5 let jako učedník a 5 let jako tovaryš. To se mu zdálo příliš dlouho. Tolik času rozhodně ztratit nechtěl a začal vyrábět varhany, na které se žádný cechovní řád nevztahoval. Zanedlouho se pak začal věnovat i klavírům.
V roce 1835 vyrobil svůj první klavír, který měl premiéru na jeho svatbě s nevěstou Julianou. O rok později postavil v kuchyni svoje první piano – křídlo. Do Spojených států se rozhodl emigrovat z několika důvodů. V německých státech byla nestabilní situace po revolucích, které proběhly v roce 1848. Podařilo se mu sice uniknout diktátu cechu, ale probudil se v něm i prototyp kapitalistického podnikatele. V rodném městečku a v jeho okolí by neměl pro své klavíry dostatečný odbyt.
Po krátké úvaze poslal svého druhorozeného syna Charlese (1829 – 1865) do USA, aby tam prozkoumal možnosti výroby a prodeje klavírů. Charles sehnal vhodné zákazníky a v roce 1850 se celá rodina vystěhovala do New Yorku. Na radu přátel dospěl německý podnikatel k názoru, že jeho německé příjmení Steinweg není vhodné k podnikání v USA a „přeložil je“ do angličtiny na Steinway. Už za tři roky vznikla firma Steinway and Sons a za pouhých 16 let od založení patřil jejich podnik k největším a nejznámějším výrobcům klavírů.
A také velmi tradičním. Ne že by se u Steinwayů bránili pokroku. Pomocí strojů byla např. vyřešena těžká práce při manipulaci s kulatinou, anebo se používají některé nové materiály, které mají lepší vlastnosti než dosud používané. Dnes platí „u Steinwayů“ následující:
- Při výrobě klavírů není místo na žádné nové nápady. Mají plné ruce práce s tím, aby udrželi úroveň svých předků. Skutečnost, že u firmy Steinway vyrábí každý dělník stále jen jednu a tutéž součástku, má za následek, že se dopracuje takové virtuozity, jaká by nebyla myslitelná v podnicích, kde nepřichází v úvahu takové důsledné rozdělení práce.
- Nezáleží jenom na konstrukci klavíru, ale i na tom, jak se nástroj vyrábí. To, co bylo dříve považováno za brzdu – totiž rukodělná práce – se dnes stalo známkou vysoké kvality.
- Není to o tom, že by u Steinwayů milovali ruční práci. Dosud však nedokázali z automatizovaného procesu dostat tak kvalitní provedení, jaké dokáže vytvořit pár dovedných rukou. Žádné dva kusy dřeva nejsou stejné a zručný řemeslník si s nimi poradí lépe než kterýkoli stroj.
- Při výrobě kláves se už nepoužívá slonovina. Byl to hrozně mizerný materiál, pořád se kroutil a praskal. A kromě toho k získání slonoviny bylo nutné zabít slona. Plastické hmoty jsou mnohem tvrdší než slonovina a také se s nimi lépe pracuje.
- Na vypouzdření mechaniky se dříve používala látka, která absorbovala vlhkost, mechanika se zadrhávala a navíc to byla pochoutka pro moly. Pro toto použití je ideální teflon.
- Rovněž tak se už nepoužívá vařený klih. Když se slepily dva kusy dřeva, muselo se čekat celý den, než zaschly. A při vlhkém počasí dva dny. Nová lepidla se nanáší za tepla pod tlakem a za hodinu vznikne tak pevné spojení, které nepovolí ani pod kladivem a sekáčem.
Když se u Steinwayů ptají: „Kdo je vaším největším konkurentem?“, odpoví jim: „Budete se divit, jsou to dříve vyrobené steinwaye.“
