O klavírech mluví s láskou a něhou, jakoby to byly živé bytosti. V Praze-Braníku jsem si s ním povídala v jeho Pianotéce a vzpomínali jsme hlavně na jeho tatínka – Václava Zahradníka, někdejšího šéfdirigenta Orchestru Československé televize.
Zahradníkové měli vždycky dobrodružnou povahu
„Táta se narodil jako válečné dítě v roce 1942 v Praze. Babička byla prostého původu a dělala služku. Byla milovnicí opery a měla schované programy z představení. I tátův otec měl přirozený hudební talent,“ vypráví Jakub. Po válce se s rodiči přestěhovali do Nepomuku, ale stavební průmyslovku studoval v Plzni. „Tam se seznámil s Antonínem Matznerem, který se pak stal hudebním producentem tátových desek a později dramaturgem Pražského jara.“
A vzpomíná na otcovu dobrodružnou povahu. „Když v padesátých letech dostudoval, dostal umístěnku do Škodovky, ale rozhodl se, že tam nenastoupí a odjel do Prahy. Tam ale neměl kde být, a tak přespával na Petříně někde v přírodě. „Když děda zjistil, že je v Praze, prodal dům v Nepomuku a jel za ním.“
Dobrodružná povaha nebyla Zahradníkům cizí. „Například tátův děda odešel do Ameriky a zůstal tam. Jeho žena s dětmi se za ním rozjely, ale zanedlouho se vrátily zpátky. Dědův bratr, skladatel, založil hudební školy v Blatné a Litoměřicích. Vystudoval varhanickou školu a řídil hudbu na kostelním kúru. Taky miloval šachy. Takhle jednou v Blatné si šel zahrát, zahrál si o barák a prohrál. Přišel domů a řekl: Stěhujeme se. Tak se sbalili a odstěhovali. To si dneska nikdo neumí představit.“
Normální táta, co rybařil, hrál šachy a skládal hudbu
Na otázku, co tátu bavilo, odpověděl Jakub okamžitě: „Rychle běhal, uběhl stovku pod dvanáct vteřin a jeho vášeň byl fotbal. Hrál i za plzeňský klub. Taky rád četl o bitvách na moři, houbařil a měl období, kdy chytal ryby. Měl vlastně fůru koníčků.“ Prý taky miloval mariáš a trochu hrál šachy, ale moc je neuměl. „Strašně nerad prohrával. Když to vypadalo, že prohraje, byl schopen jakoby náhodou šachovnici převrhnout,“ smál se při vzpomínce. „Byl to normální táta. Hodně se pak, když už byl starší, věnoval bratrovi Václavovi, který je o čtrnáct let mladší a je dirigentem v Národním divadle.“
Taktovku mu vzala z ruky nemoc, ale nevzdal to
Národ ho znal jako dirigenta, byl ale také významným skladatelem. „Táta byl autorem písní třeba pro skupinu Rebels, současně psal jazz a měl svůj příležitostný Big band. Natočil spoustu desek a spolupracoval se slavnými jazzmany té doby, americkými a černošskými, kteří dělali hudbu na světové úrovni. Je škoda, že se dnes tahle hudba skoro nehraje.“
V roce 1989 přišel dvojitý infarkt a Václav přežil jen díky kardiologovi z Jindřichova Hradce. Postižení srdce mu však nedovolilo dál vykonávat funkci dirigenta. „Když už nemohl dirigovat, tak komponoval. Skládal i vážnou hudbu. Obraceli se na něho z České filharmonie, FOKu – symfonického orchestru hlavního města Prahy, ale taky ze Symfonického orchestru Českého rozhlasu.“
Skládal melodie, které notoricky známe, ale se jménem Václava Zahradníka si je spojí jen málokdo. „Tak třeba Bludička Julie, Strejček Jonatán, Švihák lázeňský. Napsal hudbu k mnoha inscenacím nebo k filmům Marie Poledňákové Jak vytrhnout velrybě stoličku, Jak dostat tatínka do polepšovny, nakonec i S tebou mě baví svět, “ říká hrdě a dodává, že dalším zásadním hudebním počinem byla třeba hudba k Rákosníčkovi.
Hudba i zábavné pořady na úrovni tady chybí
V roce 1973 udělal Václav konkurz na dirigenta a o rok později byl založen televizní orchestr. „A pak byl, v rámci zábavných pořadů, jaké dnes nemají obdoby, permanentně na obrazovce. Mluvím o Televarieté, Možná přijde i kouzelník nebo Ring volný, to byly přece úžasné pořady. A samozřejmě Silvestry. Taková zábava dnes chybí.“
Jakub se zamýšlí i nad tím, že psaní hudby je řemeslo a buď ho člověk umí, nebo neumí. „Když chcete, aby vám někdo napsal něco pro Big band nebo orchestr, tak to člověk musí především umět.“ Doba velkých jazzových těles pominula. „Měli jsme víc talentovaných lidí na úrovni mého táty, byla to ale doba, kdy nám režim spoustu věcí zakazoval, ale na druhou stranu jsme měli orchestry, které dnes prakticky neexistují. Když přišla nová doba, téměř okamžitě zrušili televizní orchestr. Vždyť jsme měli Vlacha, Valdaufa, Krautgartnera, Vobrubu, Hybše nebo Broma v Brně. To byli lidi, kteří dělali hudbu na vysoké úrovni, a bylo jich docela hodně. A dneska tady tyhle věci chybí,“ říká zamyšleně.
Václav Zahradník zemřel v roce 2001 ve věku padesáti devíti let. „Díky šťastným okolnostem jsem se narodil do muzikantské rodiny, a to přece není málo!“ dodává Jakub vděčně.
