Pouze hrstka těch, kterým vyluzovat hudbu jakýmkoli způsobem učarovalo už v dětství, však u svého snu zůstane. S přibývajícím věkem zájem o hru klesá hlavně proto, že cvičení zabere spoustu času, který, obzvlášť v období puberty, žák raději stráví s kamarády, než nad stupnicemi a etudami. Aby toho v pozdějším věku litoval.
Einstein byl mistrem hry na housle
Neurovědci stále nacházejí nové důkazy o tom, že hra na hudební nástroj v mládí pomáhá rozvíjet mozkové aktivity a může zlepšit funkci mozku v průběhu života. Například Albert Einstein byl nejen vynikajícím fyzikem, ale také mistrem hry na housle. K hudbě ho vedla jeho matka, vášnivá hudebnice. Malý Albert hrál na housle od šesti let a ve třinácti uměl Mozartovy sonáty. Jako dospělý prohlásil: „Život bez hudby je pro mě nepředstavitelný. V hudbě žiji své sny. Svůj život vidím jako hudbu. Nejvíce potěšení mi dává hudba.“
Studie prokázaly souvislost mezi hrou na nástroj, vyšší mozkovou aktivitou a lepšími studijními výsledky. Pravidelné cvičení zapojuje obě mozkové hemisféry na všech úrovních a optimalizuje výkon mozku. Zlepšuje slovní paměť a gramotnost a také lepší schopnost hráče číst a zpracovávat jazyk. Díky interaktivním hodinám hudby se děti více usmívají a lépe komunikují, hudba pozitivně působí na děti, které se ještě nenaučily mluvit nebo chodit. Cvičení na hudební nástroj posiluje výkonné funkce mozku, které nám umožňují rychle zpracovávat a uchovávat informace, ovládat chování, dělat správná rozhodnutí, řešit problémy a plánovat. Poskytuje také lepší neuroplasticitu stárnoucího mozku, proto starší lidé, kteří v dětství cvičili hru na hudební nástroj, vyhodnocují řeč až o dvacet procent rychleji než lidé bez hudební minulosti.
Dítě se musí rozhodnout samo
Jak zvolit ten správný nástroj? „Je důležité, aby se dítě rozhodlo samo, na co chce hrát. Někteří rodiče chtějí, aby jejich dítě hrálo na klavír, dítě to nebaví a nástroj ho ani neosloví. Naopak by ho bavil jiný, to však neakceptují rodiče, neboť mají svoji představu a nedají dítěti možnost samostatnému rozhodnutí,“ říká Alojz Hedervári – učitel hry na bicí nástroje ze Základní umělecké školy v Libčicích nad Vltavou. „Pokud má podporu rodičů, je to ideální stav. Znám rodiče, kteří s dětmi cvičí, to je pak velká výhoda. Je to výchovné a zároveň motivující. Myslím, že bychom měli dětem pomáhat, a ne je tlačit tam, kde nechtějí být.“ To je stejné v hudbě jako třeba ve sportu. Chce-li se dítě věnovat hudbě, ať si samo rozhodne, co by ho bavilo, protože teprve potom to bude dělat s chutí, nadšením a jistě bude mít touhu jít kupředu, a tím pádem je velká šance, že v tomto zájmu setrvá až do dospělosti.“
Dobré načasování
Mnozí rodiče děti zapisují do hudební školy během prvních školních let nebo v předškolním věku. Často si však neuvědomují, že dítě pro ještě není vyzrále, a pak se diví, že po roce nechce dále hrát. Dítě by mělo začít s hrou na nástroj co nejdříve, ale je nutné brát v potaz jeho psychickou a fyzickou rozvinutost. Mělo by zvládat plynule číst, psát a počítat, aby díky těmto základním znalostem zvládlo noty a počítat si rytmus. Mělo by umět si umět poradit se školním stresem, uvědomovat si rozdíl mezi prací a zábavou a také by mělo mít dostatek energie.
Který je ten správný?
Při výběru nástroje se zaměříme na nadání dítěte a praktičnost. Musíme mít na paměti, že bude cvičit doma, takže musí mít vlastní nástroj. Zvážíme také finanční a prostorovou náročnost. Všechno probereme s dítětem, aby mělo představu, že pokud chce v hudbě něčeho dosáhnout, je třeba být svědomitý. Nemá-li ani dítě jasno, co by ho bavilo, existuje Ben-Tovim/Boydova metoda, která posuzuje jeho schopnosti a vybere vhodný nástroj. Test muzikálnosti vyhodnotí dovednosti dítěte, třeba jestli pozná melodii z určitého pořadu, jaký tón v melodii je vyšší, dovede zopakovat jednoduchý rytmus a podobně. Následuje test připravenosti, který zjistí fyzickou a duševní zralost uchazeče. „Je dobře, když cítí rytmus, nebo má dobrou paměť. Někdy to trvá déle, než žák ukáže svoje schopnosti a dovednosti,“ říká učitel. „Je škoda ho ale odsunout jen proto, že mu hned něco nejde. Nechci žáky škatulkovat a dávám šanci každému. Pro mě není nutný rozbor osobnosti, cítím to srdcem a snažím se dítě vidět komplexně. Nic mu nevnucuji a nikam ho netlačím. Zájem musí být oboustranný. Nesmíme se ale přetlačovat. Někdy musím být přísný, to se nedá nic dělat.“
