Úpravna vody určená pro Zemský ústav pro choromyslné, dnešní Psychiatrickou nemocnici Bohnice, byla pro historii pražské obce důležitá nejen jako využití originální vodárenské technologie, ale především jako funkční provoz, který zajišťoval dodávky vody až do roku 1972.
Bohnická obec, vesnice daleko za okrajem tehdejšího hlavního města, až do začátku 20. století využívala obecní studánky a soukromé studně. Se založením léčebny se situace dramaticky změnila. Náhlý nárůst spotřeby vody bylo nutno vyřešit a tehdejší místní zdroje vody k tomu nestačily. Nebo alespoň ne zcela. Nový ústav, navržený architektem Václavem Roštlapilem a vrchním zemským inženýrem Václavem Hellerem a postavený zednickou firmou Bečka na Smíchově, měl oproti původnímu osídlení enormní spotřebu, a proto již od samého počátku využíval dva různé zdroje vody.
Od roku 1907 byla na břehu Vltavy v Podhoří spuštěna úpravna vody na užitkovou vodu. Voda byla jímána z osmi filtračních studní na břehu řeky a dále vytlačována 2,2 kilometru dlouhým potrubím do ústavu.
Ústavní vodárenská věž byla postavena v roce 1909 podle projektu Václava Roštlapila (1856 ve Zlonicích – 1930 v Praze), autora mj. budovy AVU nebo Strakovy akademie. Technologii vodojemu dodala v roce 1912 firma ing. Henriho Chabala z Paříže.
Vodojem tvoří secesní válcová věž, 45 metrů vysoká, která je směrem nahoru kónická. Zakončena je kuželovou střechou s náběhy. Ve věži je nejvýše umístěn vodojem pro užitkovou vodu o objemu 290 m3, odtud byla přečerpávána přes dvě expanzní nádrže o objemu 2 x 5 m3 do nádrže o obsahu 90 m3 dvě patra níže. Zde se, po ohřátí výdechovou parou z parních strojů, akumulovala o teplotě 70 stupňů. O další patro níže se nachází nádrž o obsahu 56 m3 na vodu o teplotě 40 stupňů, která vznikala smícháním vody studené a horké a sloužila pro potřeby ústředních lázní.
Pitnou vodu ústav zajišťoval od roku 1908 čerpáním vody ze tří studní, které se dodnes nachází v parku před ústavním komplexem, a ze studny v Čimicích. Z vodojemu umístěného u vrátnice do byla voda vedena do centrální a závodní kuchyně v objektu divadla a do přilehlého pavilonu. Do zbylých míst bylo nutno vodu přenášet z výtokových stojánků, umístěných v areálu.
Systém postupně přestával stačit, a to jak kapacitou, tak kvalitou čerpané vody. Filtrační schopnost vsakovacích studní postupně klesala, podobně jako v případě podobných zařízení, používaných na území města. Zároveň byla užitková voda – nejspíše od roku 1912 – dodávána i do přilehlé vesnice.
Z toho důvodu došlo v roce 1925 ke spuštění nové úpravny vody, umístěné těsně vedle původní čerpací stanice na Tříkrálce v Podhoří. Jednalo se o moderní provoz, využívající filtrační systém Puech-Chabal, široce využívaný pro jímání užitkové vody. Úpravna vody byla založena na čištění vody z jímacích studní přes trojici otevřených filtračních komor, sestávajících z hrubého a jemného štěrku a provzdušňované rozstřikem vody na jejich ploše. Po přidání chloru byla voda opět čerpána do areálu léčebny. Výsledný produkt byl tak kvalitní, že se po převaření dal používat i jako voda pitná, nicméně k tomu se nikdy nepřikročilo. Nová úpravna vody zároveň sloužila jako experimentální provoz pro zkoušky systému v malém měřítku před tím, než byl uveden do provozu v Podolské vodárně.
Celý popisovaný systém byl v provozu až do roku 1972, kdy byla léčebna a vesnice Bohnice přepojeny na městský rozvod vybudovaný pro sídliště Bohnice. Původní studny na pitnou vodu jsou v parku stále k vidění, budovy úpravny vody u řeky ale prošly zásadní změnou. Původní čerpací stanice z roku 1907 byla přebudována na byty, nová stanice je využívána místními technickými provozy. Její strojní vybavení bylo odstraněno, zbylé budovy a samotné filtry byly postupně zničeny a zavezeny a dnes by je na jejich místě již nikdo nehledal. Věžový vodojem funguje nadále, byť jsou v provozu jen jeho dvě původní expanzní nádrže, které zajišťují regulaci tlaku v tepelné soustavě ústavu.
Zdroje: Polák, Broncová, Čížek, Havlice: Po stopách pražského vodárenství, MILPO 2015; Pavel Vlček a kol.: Umělecké památky Prahy; Kryštof Drnek, historik PVK, Osmička
