Svoji kariéru u dvora zahájila v době dospívání, když byla v roce 1851 vybrána za konkubínu pro císaře Sien-Fenga z tehdy vládnoucí dynastie Čching. Roku 1856 mu porodila syna Zajchuna, který se po císařově smrti stal císařem jménem Tongzhi. Cch’-si potom jako císařovna-vdova za něj vládla ve funkci regentky.
Z této své pozice Cch’-si podporovala a řídila obnovení vládního systému nazvaného „Restaurace Tongzhi“, sérii umírněných reforem, které potom pomohly císařství přežít až do roku 1911. Šlo o pokus zastavit pokles prestiže dynastie Čching obnovením tradičního řádu v komplikované době. V zemi se v té době rozhořela druhá opiová válka a počet obyvatel závislých se vyšplhal až na 20 milionů z celkových 350 milionů obyvatel. Čína byla nucena uzavírat nerovné, tj. pro Čínu nevýhodné smlouvy s cizími státy a zemí zmítala masová povstání. Uvést zemi opět do pořádku neměla žádná modernizace, ale návrat ke starým osvědčeným tradicím.
Postavení Cch’-si jako vládkyně ohrozilo, když její syn ve věku devíti let zemřel. Poradila si tak, že dokázala za nového císaře dosadit svého tehdy čtyřletého synovce Guangxu, syna své sestry, a stala se jeho regentkou. Mohla tak pokračovat ve své politice tzv. „Sebeposilujícího se hnutí“, které spadá přibližně do let 1861 až 1895. Jeho cílem bylo obnovit vnitřní stabilitu země i mezinárodní prestiž Číny cestou umírněného přebírání výdobytků západní civilizace, zejména pak technických.
Nebylo to snadné. Většina čínské vládnoucí elity se stále držela konzervativního konfuciánského světonázoru a stavěla se proti tomu, aby se cokoli přijímalo ze zahraničí, protože i v technických novinkách Západu viděla ohrožení daného pořádku a zradu odkazu předků. Ale po porážkách Číny v první a druhé opiové válce začal konečně u těch nejprozíravějších představitelů vládních kruhů převládat názor, že je nutné v Číně zavést přinejmenším západní vojenskou technologii, aby Čína mohla účinně vzdorovat Západu. Přitom se císařovna ani její dvůr nezříkaly tradiční čínské zahraničně politické doktríny, tj. „využívání jedněch barbarů proti druhým“.
K pronikání cizího kapitálu a západního vlivu do Číny napomohlo otevření Suezského průplavu v roce 1869 a zřízení telegrafního spojení Šanghaje s Evropou a Amerikou, ale neobešlo se bez odporu tzv. boxerů, kdy členové společnosti „Oddíly spravedlnosti a míru“ neboli „Pěst zdvižená ve jménu spravedlnosti a míru“ (proto boxeři) učili obyvatelstvo zvláštním způsobům pěstního boje, které je měly údajně učinit nezranitelnými zbraněmi cizinců. Jejich hlavním heslem bylo zničit cizince a vyhnat je z Číny. Nenávist k cizincům se však také projevovala odmítáním všeho cizího – ničili všechny budovy cizího stylu, lokomotivy, vagony, rozebírali koleje, poráželi telegrafní sloupy, rozbíjeli stroje a ničili ukořistěné zbraně.
Západ v roce 1900 reagoval vojenskou intervencí tzv. „Aliance osmi národů“ (Německé říše, Japonska, Ruska, Velké Británie, Francie, Spojených států, Itálie a Rakouska-Uherska) jejíž mezinárodní kontingent o síle asi 45 000 mužů obsadil nejprve Peking a 28. srpna 1900 i samotné Zakázané město. Císaři nezbylo, než podepsáním tzv. „Boxerského protokolu“ de facto v této válce kapitulovat. Císařovna-vdova zemřela o osm let později, 15. listopadu 1908, den poté, co skonal její synovec, císař Guangxu, a to podle zjištění z roku 2008 na akutní otravu arzenem. Snad ho nechala otrávit tehdy již umírající císařovna-vdova, a to proto, aby po její smrtí dál nepokračoval v reformách, které podle jejího názoru Číně nakonec nic dobrého nepřinesly.
Její osobnost i složitou dobu, v níž žila, ztvárnil nizozemský spisovatel Johan Fabricius v románu „Tajný deník čínské císařovny“.
Čtyři roky po smrti císařovny Cch’-si došlo k sesazení posledního, opět dětského, čínského císaře Pchu I (1906 – 1967) a vzniku čínské republiky, čímž po asi 4000 letech existence zaniklo čínské císařství. Reformy císařovny Cch’-si ho zachránit nemohly, spíše jen jeho konec o něco oddálily. Časy, které Čínu čekaly potom, však rozhodně jednodušší nebyly.
