Sériová vražedkyně Irena Čubírková se narodila do sociálně slabé rodiny, jako malá přišla o matku, záhy poté ji otec odložil do dětského domova a za okupace skončila v pracovním táboře v Německu. Tam poznala svého manžela Jána Čubírka, který tam pracoval jako obuvník, a po válce se s ním usadila v Trutnově v takzvané České čtvrti, kde dostali dům po odsunutých Němcích.
Až na třetí pokus
Čubírkovou ale zřejmě pálilo dobré bydlo a začala svému muži „zahejbat“ se sousedem Václavem Bernartem. Čubírek jí na to ale přišel, a tak se rozhodla ho zabít. Sama si ovšem netroufala, a proto do svého vražedného plánu zasvětila svého milence a posléze i jeho manželku, které ovšem namluvila, že Čubírek lže a že k ničemu takovému mezí ní a Bernartem nikdy nedošlo.
Poprvé se Čubírka pokusila otrávit lékem na ženské potíže, což na něj ale nezapůsobilo. Pak vymysleli, že Čubírek půjde s Bernartem na procházku, a ten ho tam zabije. Čubírek na to ale neměl náladu, takže z toho opět sešlo.
Nakonec jim nahrál tak trošku sám, když začal doma lakovat nábytek a chtěl v domě zatopit starými kamny z půdy, aby lépe schnul. Než si kamna snesl dolů, namíchala mu Čubírková alkohol s prášky na spaní, a když usnul, umlátila ho silnými údery do hlavy. Pak zavolala Bernarta s manželkou, Čubírka položili pod schody a kamna na něj shodili tak, aby to vypadalo jako nešťastná náhoda. Kriminalisté jim to opravdu uvěřili a Čubírková ještě k tomu shrábla za jeho smrt pěkné peníze jako pojistku.
Opilec a násilník
Kdo by čekal „happy-end“, tedy že Čubírková začne žít se svým milencem, když kvůli té jejich „velké lásce“ spolu vraždili, bude zklamán. Čubírková, možná i ze strachu, že by je v takovém případě mohla zhrzená Bernartová udat, si našla jiného milence – Ambroze Ščepku, se kterým se v roce 1959, osm let po vraždě Čubírka, odstěhovala na Slovensko. Jenže Ambroz byl hrubián a alkoholik a ona sama těžce nesla svůj pokles ve společenském postavení. Zatímco v Trutnově si prý „žila jako dáma“, na Slovensku pásla krávy a Ambroz jí v opilosti často vyhrožoval, že ji zabije a její hlavu hodí do záchodu.
Když se pak na svatého Ambroze počátkem prosince 1964 zpil tak, že spadl ze židle a usnul na podlaze, Čubírková se rozhodla zbavit se ho nadobro. Omráčilo ho sekerou a pak mu pomocí nože, sekáčku na maso a sekery oddělila hlavu od těla. Tu pak zabalila do montérek a dala do tašky, a tělo spálila v peci na chleba. Domácí „kremace“ trvala celkem 35 hodin a zbylým popelem pak posypala cestu před domem.
Nervy ze železa
Potom, i s taškou, ve které měla Ščepkovu hlavu, vyrazila Čubírková na místní národní výbor, aby nahlásila zmizení svého druha. A pak, ještě pořád s tou taškou, nasedla na vlak do Trnavy. Cestou měla v úmyslu pohodit hlavu na záchodě přímo ve vlaku, ale protože ji tam vidělo několik známých, rozmyslela si to a Ščepkovu hlavu hodila na podlahu na záchodě v odstaveném vlaku v Trnavě na nádraží. A pak zašla na oddělení Veřejné bezpečnosti, aby i tam ohlásila Ščepkovo zmizení.
Jenže to trošku překombinovala – hlava se poměrně brzy našla a i ona se ocitla u výslechu. Vzhledem k tomu, že u něj působila hodně nejistě, začali kriminalisté pátrat i u ní doma. Zaujala je například ještě teplá pec na chleba, i když od sousedů se dozvěděli, že si doma chléb nepekli. A když pak na cestě u domu našli kousek lidské kosti, pořádně ji „zmáčkli“ a ona se následně přiznala.
Poprava ji neminula!
Vyšetřovatele potom napadlo vrátit se i k úmrtí jejího manžela v Trutnově. A po exhumaci těla se ukázalo, že jeho zranění hlavy neodpovídají pádu ze schodů, ale opakovaným násilným úderům. Čubírková se přiznala i k této vraždě a byla odsouzena k trestu smrti. Před oběšením ji nezachránila ani žádost o milost, ve které poukazovala na své nezletilé děti i na násilnou povahy Ščepky. Bývalý milenec Bernart šel za spoluúčast na vraždě do vězení na patnáct let.
Zdroj: Wikipedie, Kriminalistika.eu, Blesk a Reflex
