Ludmila Pražáková se vracela z návštěvy restaurace U sadu, kde byla s partou mladých lidí, se kterými v létě jezdívala na čundry a v zimě se scházívala s kytarou v kdejaké hospůdce. Nezůstala tam ani do konce, protože její nevidomá maminka se o ni bála, aby se jí něco nestalo. Paradoxně o zrak přišla právě při porodu své dcery Ludmily.
Ten večer se k jejich partě, jako už několikrát, snažil připojit také devětadvacetiletý Jaroslav Kadlec, pomocný dělník, který se rád napil a pak mu, jak říkával, začalo „hučet v kládě“ a dorážel na ženy. Mladí lidé s kytarou ho mezi sebou ale nechtěli a když chtěl Pražákovou, které kvůli její kráse přezdívali Panenka, pozvat na panáka a obtěžoval ji, bez milosti ho z hospody vyhodili.
O několik hodin později ji ale přepadl v průchodu domu, kde bydlela, odvlekl ji na dvůr a brutálně ji uškrtil. Ke znásilnění nakonec nedošlo, i když to měl v plánu, protože vyvrcholil předčasně, ještě do trenek. Jak se později ukázalo, osudovou se Pražákové stala věta, kterou Kadlece odmítla. „Co bych s tebou dělala, ty impotente!“ řekla mu prý. „Chudák Pražáková si neuvědomila, koho má před sebou. Že i kriplík, kterým opovrhovala celá hospoda, může být za určité souhry okolností smrtelně nebezpečný,“ komentoval to později vyšetřovatel případu, legendární šéf pražské mordparty Jiří Markovič. Rozvzteklený Kadlec ji škrtil tak silně, že ji zlomil jazylku.
Kokršpaněl a jeho panička
Po nalezení mrtvého těla druhý den ráno se kriminalisté dlouho neměli čeho chytit. Věděli, že pokud pachatele nedopadnou do 48 hodin, šance na jeho vypátrání se rapidně snižuje. Proto se prostřednictvím médií obrátili na širokou veřejnost, ale v podstatě bezvýsledně. Až týden po vraždě se ozvala klíčová svědkyně – majitelka kokršpaněla, kterého krátce před vraždou venčila nedaleko Botiče. Její pes v jednu chvíli začal štěkat na křoví a kdyby nebyl na vodítku, vběhl by do něj. Po chvilce se odtamtud vynořil Kadlec, kterého dobře znala. Bylo to pouhých 80 metrů od pozdějšího místa činu.
Když se o něj začali zajímat vyšetřovatelé zjistili, že má za sebou už několik napadení žen. Vždy se stejným scénářem – opije se a pak začne násilně napadat ženy. Naposledy to udělal v listopadu předchozího roku ve Františkánské zahradě, kde jednu ženu násilím odvlekl do křoví. Naštěstí jej při tom viděli dva cizinci, kteří ho zpacifikovali a zavolali Veřejnou bezpečnost. Kdyby byl za pokus o vraždu ve vazbě, Pražáková mohla žít. Příslušníci bezpečnosti z Prahy 1 to však tenkrát klasifikovali pouze jako omezování osobní svobody. Během vyšetřování tedy Kadlec zůstal na svobodě.
Dlouhé zapírání
Kadlec při výslechu dlouho odolával, zapíral a odváděl pozornost. Přiznal, že Pražákovou znal i že ji ten večer napadl u jejího domu, tvrdil však, že jí jen podkopl nohy a odešel. „Já se trochu opil, ale takový gauneřiny nedělám. Nejsem žádnej mordýř,“ tvrdil od počátku Markovičovi. Jenže na těle oběti, a to i na jejích genitáliích, se našlo černé vlněné vlákno, které pocházelo z Kadlecových kalhot. To vysvětlit nedokázal. A právě k tomu, a také ke svědectví pejskařky, se Markovič opakovaně vracel. Kadlece charakterizoval jako primitivního psychopata s mindrákem ve vztahu k ženám. „Pro slušný holky jsem byl vždycky nula, vždycky se ode mě odtahovaly, na mě se chytla maximálně nějaká kurva,“ popsal Markovičovi. Až po několikahodinovém výslechu přišel zlom a Kadlec se přiznal. Za vraždu byl odsouzen na 23 let odnětí svobody.
Zdroj: kriminalistika.eu
