1. Otakar Vávra
Legendární režisér a pedagog, který tvořil více jak padesát let a vychoval řadu osobností tzv. nové vlny. Bývá označován za nejkontroverznějšího představitele českého filmu, protože se přizpůsobil každému režimu. Mezi jeho nejvýznamnější režijní díla patří husitská trilogie (Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem) natočená v polovině padesátých let minulého století. Výpravné filmy s hlavní postavou Zdeňka Štěpánka jsou však poznamenány politickým vlivem. Za jeho nejhodnotnější filmy bývají kritikou považovány Zlatá reneta, Romance pro křídlovku a především Kladivo na čarodějnice, ve kterém Vávra odsoudil nesmyslný fanatismus a kruté zlo.
Slavný rodák z Hradce Králové získal za svůj život řadu vyznamenání – oceněn byl prakticky každým politickým systémem, kterým prošel. Charakteristickými rysy jeho tvorby byly volba kvalitní literární předlohy, perfekcionistická režie a spolupráce s předními, často divadelními herci. Otakar Vávra zemřel v roce 2011 v úctyhodném věku sta let.
2. Karel Vachek
Dokumentarista filozofického ražení a pedagog, Karel Vachek je proslulý svou filmařskou komplikovaností a vysokou erudovaností. Už od začátku mají jeho filmy buď skalní příznivce, nebo odpůrce. Za absolventský film Moravská Hellas získal Čestné uznání na MFF v Karlových Varech, ale u nás byl film osobně zakázán prezidentem Antonínem Novotným. K opětovnému uvedení filmové eseje nahlížející pod povrch okázalých strážnických slavností došlo až po roce 1989.
V období normalizace nemohl další záměry svých filmů z politických důvodů realizovat a v polovině sedmdesátých let odešel do exilu do Francie a USA. Kvůli nemoci své ženy se koncem osmdesátých let vrátil a pracoval v tišnovské sodovkárně jako řidič. V roce 1989 byl rehabilitován a od roku 1990 opět aktivně točí. Výsledkem je tetralogie Malý kapitalista. Od roku 1994 Vachek učí na Katedře dokumentární tvorby FAMU. Jeho studenty jsou mladí filmaři jako například Janeček, Mareček, Klusák nebo Remunda (tvůrci Českého snu). Asi nejslavnější je Vachkův celovečerní dokument z roku 1968 Spřízněni volbou zachycující události okolo volby prezidenta.
3. Vít Olmer
Herec a režisér Vít Olmer je známý svými kvalitativně nevyrovnanými filmy. Začínal jako herec v úspěšných snímcích slavných režisérů. Např. ve Vláčilově Ďáblově pasti, ve filmech Karla Kachyni (Vysoká zeď, Ať žije republika) nebo Fantom Morrisvillu v režii Bořivoje Zemana. Už ve druhé polovině šedesátých let se však začal věnovat filmové režii. Jeho první celovečerní hraný film se jmenoval Takže ahoj (z roku 1970), který pojednává „o dívce, která tak dlouho hledala, kdo by jí dal pár facek, až ho našla.“ Po desetileté přestávce natočil první z řady dětských filmů – Sonátu pro zrzku. V roce 1984 Olmer navázal spolupráci se Zdeňkem Svěrákem, ze které vznikly vydařené filmy Co je vám, doktore? a Jako jed. V průběhu natáčení druhého jmenovaného prý přivedl Svěráka na myšlenku námětu k filmu Obecná škola. V roce 1987 Vít Olmer natočil ve své době populární vekslácké drama Bony a klid, pro které napsal scénář spolu s Radkem Johnem. A tehdy začal svou tvorbou i lehce provokovat. Filmový štáb byl během natáčení snímku Bony a klid neustále pod dohledem STB a Olmerovi údajně hrozili vyhazovem ze studia i vězením za urážku státního znaku. Kvůli scéně gruppensexu byl dokonce kritikem Rudého práva Janem Klimentem označen za pornografického režiséra, a tak mu prý snížili honorář.
V roce 1991 natočil divácky poměrně oblíbenou komedii z vojenského prostředí padesátých let Tankový prapor. Devadesátá léta se ale stala pro Víta Olmera především bojem s filmovými kritiky. V této dekádě natočil kriminální snímek Nahota na prodej, erotické komedie Playgirls 1 a 2 nebo komedii Ještě větší blbec, než jsme doufali. Ačkoliv filmy působily atraktivně výběrem aktuálních témat, odvážnějším pojetím a hvězdným obsazením, propadly i u diváků. Následující snímky jako Waterloo po česku a zatím poslední počin Bony a klid 2 bohužel také úspěch nezaznamenaly. Doufejme, že příští film režiséra Olmera si opět cestu ke spokojeným divákům najde, protože nás už několikrát přesvědčil, že dobré filmy točit umí.
4. Zdeněk Troška
V současnosti snad nemá český film kontroverznější osobnost, než jakou je režisér a scénárista Zdeněk Troška. Kritiky propíraný a diváky milovaný rodák z jižních Čech svůj kraj s oblibou ukazuje ve většině filmů. Střední školu absolvoval ve francouzském Dijonu na Lycée Carnot, kde maturoval. Po návratu do Československa ukončil v roce 1978 studium filmové a televizní režie na pražské FAMU.
Na začátku osmdesátých let debutoval dětským celovečerním snímkem Bota jménem Melichar. Do diváckého povědomí se ale zapsal především díky nesmírně úspěšné a dnes již legendární trilogii letních bláznivých komedií Slunce, seno… Následně natočil nepříliš známé historické drama podle předlohy Aloise Jiráska Poklad hraběte Chamaré a poté v roce 1987 svou první pohádku O princezně Jasněnce a létajícím ševci, která je mnohými považována za nejlepší Troškův film. V devadesátých letech se zcela zaměřil na pohádkový žánr, v němž divácky nejvíce uspěla Princezna ze mlejna. V r. 2002 se pokusil od svých snímků odklonit výpravným historicko-romantickým dramatem Andělská tvář v produkci Jiřího Pomeje. Kritika ocenila audio-vizuální kvalitu filmu v podobě čtyř nominací na Českého lva, z nichž se dvě proměnily. Tentokrát však snímek propadl u diváků.
Poté přišel na řadu asi nejdiskutovanější Troškův počin – komediální trilogie Kameňáků, která se sice zařadila mezi nejnavštěvovanější tituly v zemi, ale podle mnohých kritiků je považována za nejhorší filmy v historii české kinematografie. Podobně se vedlo zatím poslední komediální trilogii – Babovřeskám. Vedle tohoto žánru Troška stále zůstává věrný pohádkám, z nichž poslední z roku 2017 se jmenuje Čertoviny a těší se velkému diváckému úspěchu.
Málokdo asi ví, že se Zdeněk Troška věnuje i divadelní režii. Zrežíroval v pražském divadle Kalich muzikál Hamlet, inscenoval Verdiho operu Don Carlos na scéně Národního divadla a ve Státní opeře Praha nastudoval operu Rusalka Antonína Dvořáka či Carmen Georgese Bizeta.
Přestože je tvorba Zdeňka Trošky každoročně terčem kritiky celé řady filmových odborníků, těší se nevídané divácké oblibě. Pan Troška točí pro lidi a lidi ho milují.
5. Tomáš Magnusek
Nejmladším kontroverzním režisérem, který je současně i scénáristou, hercem a producentem, je náchodský rodák Tomáš Magnusek. Za kontroverzního ho můžeme považovat díky tomu, že jako amatér začal točit filmy s profesionálními herci a distribucí, avšak sporné kvality. Přestože je kritice trnem v oku, má své příznivce v různých cílových skupinách.
Tomáš Magnusek vystudoval speciální pedagogiku (obor vychovatelství) a po studiu působil nějakou dobu v oboru. Jako pětadvacetiletý si splnil sen a spolu s režisérem Vlado Štancelem natočil svůj první film Pamětnice, kterým se zadlužil. Kritikou nebyla jeho prvotina přijata příliš pozitivně, ani návštěvnost nebyla veliká. Rok objížděl s Pamětnicí školy a domovy důchodců za minimální vstupné a postupně splácel dluhy. Přesto se Magnusek odhodlal ke druhému filmu a s režisérem Petrem Šíchou natočil roku 2010 film Bastardi, kde využil své zkušenosti z pedagogické praxe. I když ani tento film nebyl nijak bouřlivě přijat kritikou, vydělával peníze a podařilo se zaplatit dluhy z předchozího filmu. Otevřel pro diváky zajímavé téma, které zúročil v dalších dvou pokračováních a třetí díl Bastardů si dokonce sám zrežíroval. V roce 2014 spolupracoval s režisérem Albertem Vlkem na seriálu Stopy života vysílaném na TV Barrandov. Jeho zatím poslední režijní i herecký počin se jmenuje Kluci z hor a právě běží v kinech. Dle reakcí diváků se jedná o kvalitativní posun v Magnuskově filmové tvorbě.
