Bílá hora, to nebylo jenom fiasko politické a vojenské, ale i národní pohroma a tragédie pro školství. Pokud někde začala rekatolizace opravdu z gruntu, tak to bylo právě ve školství. Střední a vyšší vzdělání měli pod palcem jezuité, mimochodem, většinou velmi vzdělaní lidé. To základní, od nejútlejšího věku zbylo piaristům a františkánům. Národ Komenského pomalu, ale jistě ztrácel povědomí o tom, jak je vzdělání důležité. Číst a psát? Nač? Jako poddaný to stejně nepotřebuji a roboty mě to stejně nezbaví.
Venkov se pomalu ale jistě stával negramotným. Negramotní rodiče málokdy vidí ve vzdělání dětí jednu z mála možností, jak rozetnout bludný kruh bídy. Nastřádat peníze, poprosit vrchnost, a s jejich laskavým souhlasem poslat některého ze synů na studia. Obvykle to byl druhý, nebo třetí v pořadí, nejstarší dědil grunt. Pokud byl nějaký.
Potřeba zkvalitnit školní systém nevycházela z dobročinnosti panovníků ve Vídni, ale z ryzího pragmatismu. Kapitalismus holandský a britský se začal nadechovat a Habsburkům konečně došlo, že vládnout hlupákům je sice bezpečné a pohodlné, ale z dlouhodobého hlediska neudržitelné. Jen se vzdělanými lidmi, aspoň na základní úrovni, mohla monarchie držet krok s ostatními zeměmi.
Tak uvažovala i Marie Terezie, když 6. 12. 1774 vydala patent, s názvem Všeobecný školní řád, který stanovil všeobecnou školní povinnost pro chlapce i dívky. Nikoliv povinnou školní docházku, ta přišla až o sto let později. V tomto patentu se císařovna pouze zmínila o tom, že by bylo vhodné, aby rodiče děti posílali do škol, ale i přání bylo považováno za zákon.
Výuka měla trvat šest let a bylo přesně stanoveno, co se ve které třídě bude učit. Číst, psát a počítat. Čeština byla tolerována, nicméně němčina měla vždy a všude přednost a učitel byl za pokroky svých žáků v ovládání němčiny velmi slušně honorován, takže němčina prorůstala školství ve všech směrech.
Rovněž i na učitele nebyly kladeny příliš velké nároky. Obyčejně stačil tříměsíční, v náročnějších případech půlroční kurz. V porovnání s dnešním, několikaletým pedagogickým studiem, úsměvná doba. Městští chlapci byli vedeni k řemeslům, na vesnici k vesnickým pracím, na které obyčejně dohlížel nejbohatší sedlák. Vyučovalo se hlavně v zimě, každý učitel věděl, že se v době polních prací jeho třídy vyprázdní. Pást dobytek bylo bohužel důležitější, než malá násobilka, a bylo by naivní na tomto faktu chtít něco změnit.
Tam, kde školáčky vyučoval pan farář, bylo obyčejně vyhráno. Vesničtí kněží, kteří znali své ovečky i jejich potomky, byli obvykle ti první, kteří naučili děti ovládat aspoň základy mateřského jazyka. Někdy to však byli zběhlí studenti, kteří raději svlažovali hrdlo v hospodě, než aby se věnovali výuce. Nejhorší byli vysloužilí vojáci, kteří se domnívali, že se znalosti natlučou do hlavy párem pohlavků. Bylo by chybou hledět na dobu konce osmnáctého století dnešníma očima. Přes všechny nedostatky, preferenci němčiny a jediného náboženství to byla reforma, která nás udržela mezi kulturními národy Evropy.
