Pro habsburskou monarchii to byla velká novinka. Náboženskou svobodu zakusila naposledy před Bílou horou na základě Rudolfova majestátu (tj. zákona) o tom, že nikdo nemá být nucen k vyznávání katolické víry. Tuto náboženskou svobodu zlikvidovalo v roce 1627 tzv. Obnovené zřízení zemské (čili ústava) vydané císařem Ferdinandem II. Protestantští obyvatelé země tak měli jasnou volbu, buď do půl roku přestoupí na katolické náboženství, nebo musí ze země odejít. Poddaní, kteří podléhali vrchnosti, ovšem odejít ze země nemohli a neměli jinou možnost, než katolictví přijmout. Někteří z nich tak učinili jen formálně a nadále zůstali tajnými protestanty. Toto období tzv. rekatolizace je dodnes vnímáno v obecném povědomí jako „doba temna“, i když ne zcela právem.
Koncem 18. století se tato náboženská nesvoboda stala brzdou pokroku říše jako celku, protože znemožňovala uplatnění osobám jiného, než katolického vyznání. Ty potom svůj talent, nadání a schopnosti uplatňovaly v jiných zemích a k jejich prospěchu. Vydáním tolerančního patentu společnost v habsburské monarchii vč. českých zemí, dosud hluboce feudální, nastoupila cestu k začátkům kapitalismu.
O co přesně šlo?
- Toleranční patent byl vydán z důvodů hospodářsko-politických. Vídeňská vláda hledala nové zdroje státních příjmů v podpoře zemědělství, průmyslu a obchodu. Jednak to byla snaha zabránit emigraci schopných a bohatých protestantů, aby zbytečně nedocházelo k hospodářskému oslabování habsburské říše. Tento motiv byl tváří v tvář hrozbě sílících sousedů (zejména Pruska) a byl silnější než případná možnost „protistátní“ činnosti protestantů. Dále měl umožnit zaměstnávání nekatolíků – odborníků, dělníků, mistrů a inženýrů v průmyslových podnicích habsburské říše. Do českých zemí byli také povoláváni cizí odborníci, kteří ovládali nové výrobní techniky.
- Josef II. se připojil k osvícenskému evropskému trendu a současně „zlikvidoval“ evangelické podzemní hnutí, které nyní mohlo vystoupit „na světlo“. Zároveň tak o něm také získal přehled.
- Toleranční patent byl prvním krůčkem k nastolení náboženské svobody. Privilegované postavení si i po jeho vydání uchovala římskokatolická církev. Vedle ní však byla tolerována (proto toleranční patent) vyznání augšpurské (luterské), helvetské a řeckopravoslavné (tzv. nesjednocení Řekové).
- Občansky byli příslušníci tolerovaných církví zrovnoprávněni s katolíky. Směli provozovat řemesla, nabývat akademické hodnosti, městská práva a zastávat veřejné úřady. V praxi však dosahovali vyššího společenského postavení mnohem hůře nežli příslušníci katolického náboženství.
- Bohoslužby těchto tolerovaných vyznání mohly mít jen soukromý ráz. Jejich kostely musely stát mimo hlavní ulice, nesměly mít věže, zvony ani jiné zjevné prvky sakrální stavby. Sakrální stavby postižené tímto omezením proto označujeme pojmem toleranční modlitebna. Příslušníci tolerovaných církví si museli vše platit ze svých vlastních prostředků, ať šlo o zřízení modliteben, far, škol i hřbitovů nebo platy pro jejich faráře, resp. učitele. Vedle toho museli odvádět určité dávky i katolickým farnostem, které přestupem na jinou víru opustili, aby tyto farnosti „tolerancí neutrpěli újmu“.
- Ti, kteří se k tolerovaným církvím přihlásili v roce 1782, museli své rozhodnutí individuálně obhájit před komisemi zvlášť za tímto účelem zřízenými. Ti, kteří chtěli z římskokatolické do tolerované církve přestoupit v dalších letech, a to až do r. 1861, museli u místně příslušného katolického kněze absolvovat tzv. „šestinedělní cvičení“. Toto cvičení bylo nutné absolvovat celé, ale přitom mohlo být i na dlouhou dobu přerušeno a přestoupení jedince k jiné církvi tak mohlo být tímto způsobem oddalováno. Místní úřady také často ty, kdo chtěli přistoupit k jiné církvi, různým způsobem šikanovaly.
- Ve smíšených manželstvích, kde byl otec římským katolíkem, musely být všechny děti ze zákona křtěny v katolické církvi. Byl-li otec z tolerované církve, následovaly děti vyznání rodičů podle pohlaví, příslušníkem tolerované církve se mohl stát jenom syn. Děti ze smíšených manželství se tak ze ¾ staly katolíky, za předpokladu, že v polovině smíšených manželství budou katolíky otcové a v druhé polovině matky a že chlapců i dívek se rodí přibližně stejný počet.
- Do roku 1787 se k jiným náboženstvím přihlásilo v Čechách a na Moravě 78 000 osob, z toho 19 000 příslušníků augšpurské (luterské) církve a 59 000 členů helvetské církve, což byla necelá 2 % obyvatelstva.
- Katolické náboženství i přes další patent (1861) a ústavu (1867) u nás zůstalo se svými 1,1 mil. věřících dodnes nejpočetnějším vyznáním. Za ním následuje Českobratrská církev evangelická s asi 50 000 věřícími. Ostatní tolerančním patentem povolená vyznání mají dnes u nás jen okrajový význam.
