Právě dnes uplynulo 56 let od chvíle, kdy se na protest proti společenské rezignaci v důsledku násilného umlčení pražského jara vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 zapálil student Jan Palach.
Chtěl své spoluobčany probudit z rezignace a vyburcovat je k odporu proti nastupující normalizaci. Statečný apel vůči národu ovšem zaplatil životem.
Daleko jemnějším způsobem, což určitě ocení především jeho matka, se vůči vládnoucímu systému vymezil devatenáctiletý student Simon Omaník, který se rozhodl nepodat ruku slovenskému prezidentovi Peteru Pellegrinimu, protože se podle něj stal hlavou státu „podvodem a lží na lidech“. Prezident to ustál s lehkým úsměvem a později řekl, že Omaníkovo rozhodnutí respektuje.
Zato slovenský premiér Robert Fico se rozpálil doběla a na studentovu adresu prohlásil, že „tady by někdo potřeboval tři facky“ a že by mu ocenění, které mimochodem získal za skvělý výsledek ve středoevropské matematické olympiádě, sebral a „před zraky všech médií ho poslal tam, kam patří!“
Za odvážné gesto se na mladíka, kromě Ficova komentáře, snesla smršť dalších hejtů, kde dostal naloženo za stužku v ukrajinských barvách na klopě, za sexuální orientaci nebo dokonce i za tělesnou váhu. Naopak novinářka Monika Tódová v komentáři pro Denník N napsala: „Je to jen pár sekund, ale pro obrovskou část společnosti to působí, jako bychom vyhráli mistrovství světa v hokeji.“
Ať už s Omaníkovým názorem, že jeho prezident je podvodník a lhář, souhlasíte, či nikoliv, zřejmě se shodneme v tom, že demokracie znamená také to, že člověk může nenásilně vyjádřit svůj postoj třeba i nepodáním ruky tomu, s kým zásadně nesouhlasí. A že následné urážky nejsou na místě, zvlášť když zvážíme, že studenti obecně nemají k radikálním krokům daleko. A že právě to je pro zdraví společnosti nakonec nanejvýš příznivé.
Zdroj: autorský text
