Oblíbená herečka tam ale asi moc štěstí nenašla
Firma Rudolfa Jelínka si totiž vybrala dům po zesnulé oblíbené herečce Bohuslavě „Slávce“ Budínové (1924 v Heřmanicích u Ostravy – 2002 v Praze), představitelce temperamentních a zemitých dam. (Sňatky z rozumu, Můj brácha má prima bráchu…) Trochu nás také dojímá její neveselý osud a samota po smrti manžela, filmového scenáristy a režiséra Ivo Tomana (1924 v Praze – 1994 tamtéž).
Dům má renesanční historii, podle jednoho ševce se mu říká Bílá botka
Původně renesanční dům U bílé botky herečka koupila někdy v 60. letech.
Stával v blízkosti kostela sv. Petra v Rybářích (zhruba Klárov), byl snad i farním a žili tu lužičtí katoličtí studenti.
Až do 60. let 20. století neprošel žádnými výraznějšími úpravami. Poté byl upraven k bydlení herečky. Při té příležitosti byla postavena patrová novostavba, zaniklo původní vnitřní členění, původní stropy nebo omítky. Ačkoli se to může stát neuvěřitelné – můžete to zkontrolovat na fotce – původní dům je pouze ta část blíže Klárovu, na vedlejším místě, (kde se říkalo na nůžkách, léta žádný dům nestál.
Své jméno má dům po ševci Vavřinci Kafkovi, který dům roku 1725 koupil. Původně mělo průčelí domu obrázek se soškou světice a lucerničku. Bohužel dům hodně utrpěl při povodních v srpnu 2002 a od té doby, neobýván, chátrá.
Oprava takového domu, to bude pořádné sousto – ale co, mnozí z nás taky přispěli
Investice do úprav domu na Klárově budou pro palírenskou firmu rekordní, přijde to asi a 150 milionů.
Nu, bourací práce v domě už začaly, už se i staví a hloubka sklepů tam budovaných je opravdu úctyhodná. Tam se vejde láhví a sudů s kořalkou, jistě reprezentační místo, prodejny, ochutnávkové bary….
Pokud vše půjde hladce, bude tu mít na začátku příštího roku Rudolf Jelínek hotovo.
Na Valašku se pálilo už v 16. století
Mimochodem, věděli jste, že samotná společnost vznikla v roce 1894 a založil ji Zikmund Jelínek.
V roce 1919 bratři Rudolf a Vladimír Jelínkové převzali podnik po otci a nazvali jej „Zikmunda Jelínka synové“. V roce 1921 koupili nepříliš prosperující palírnu Razov a přenesli tam část výroby. Závod na Razově měl ze všech vizovických palíren před sebou nejlepší perspektivu dík své poloze za městem s možností rozšíření na okolní pozemky a blízkosti železniční trati.
Udělali se – jako správní Židové – na košer kořalce
Od roku 1926 bratři pokračovali v podnikání samostatně. Rudolf, který zůstal na Razově, propůjčil firmě své jméno. Ve 30. letech zahájil výrobu košer destilátů; při ní se používají jen takové suroviny a postupy, které jsou v souladu s pravidly ortodoxní židovské víry. Rudolf Jelínek to dokázal a v roce 1934 se prosadil na náročné zámořské trhy, čímž proslavil své jméno i jméno Vizovic po celém světě.
Před válkou byli druhým největším dovozcem kořalek do USA
Dostát náročným kritériím košer produkce mohl zejména díky tomu, že i jeho dosavadní a ostatní výrobky se vyznačovaly vysokou kvalitou a byly známé po celé tehdejší republice a v mnoha evropských zemích. Jeho židovský původ byl pochopitelně tomuto faktu ku prospěchu. Výroba košer destilátů se brzy ukázala být pro firmu zdrojem slušných zisků, a to z několika důvodů. Jeden z nich byl, že se jejich produkcí mohl vyrovnávat ztížený domácí odbyt v letech hospodářské krize. Valná část této výroby byla totiž určena pro export zejména do USA, kde se staly záhy vyhledávanými v tamější početné židovské komunitě.
Do roku 1938 se značka Rudolf Jelínek stala druhým největším světovým dovozcem destilátů do USA. V listopadu 1938 získal kupříkladu podnik Rudolfa Jelínka povolení k odběru 5 tisíc hl daněprostého lihu ke zpracování pro vývoz a ještě 6. března 1939 firma expedovala 225 beden do USA.
Statečný konec – obchodník se do okupované vlasti vrátil
V dubnu 1939 odcestoval legálně do zahraničí, v Protektorátu zůstala manželka Irena a synové Zdeněk a Jiří, v říjnu 1939 se ale vrátil. V roce 1940 firmu prodal, ta se nakonec ocitla v německých rukou.
Dne 23. ledna 1943 byl odtransportován do Terezína, odkud byl 29. září 1944 převezen do Osvětimi, kde zahynul. Manželka Irena Jelínková (1897–1944) byla do Terezína transportována spolu s manželem, do Osvětimi 4. října 1944, tam též zahynula. Synové Zdeněk a Jiří holocaust přežili.
Zdeněk ale zemřel už roku 1946 na tuberkulózu, kterou si nemohl v ilegalitě léčit. Přesto se podařilo obnovit vývoz do zámoří. Jiřímu Jelínkovi byla firma v roce 1948 znárodněna.
Pak už ty příběhy znáte.
Roku 1966 začali ve Vizovicích fungovat jako závod národního podniku Slovácké konzervárny Uherské Hradiště.
K výrazným proměnám došlo po roce 1989. Dosavadní pobočný závod Slováckých konzerváren se osamostatnil pod názvem Rudolf Jelínek, státní podnik, který pak byl privatizován v rámci druhého kola kupónové privatizace. Z ní vzešel transformován v RUDOLF JELÍNEK a. s.
