• Zprávy
  • Stalo se
  • Sport
  • Kultura
  • Ze společnosti
  • Zajímavosti
  • nezarazene
  • Zdeňka Šíp Staňková: Musíme rozbořit všechno, co jsme si doteď mysleli!

    Založila si blog s názvem Děti jsou taky lidi, protože nechce k dětem přistupovat jako k méněcenným bytostem. Ze začátku pro ni bylo fascinující pozorovat, kolik agresivity v lidech vyvolává, když se řekne, že bychom se měli k dětem chovat slušně.

    Velmi mě zaujal váš přístup k výchově dětí a k mezilidským vztahům. Můžete představit vaši základní filozofii?

    Mám pocit, že název je všeříkající – Děti jsou taky lidi. Založila jsem si blog, protože už předtím jsem se asi deset let věnovala osvětě v oblasti svobodného vzdělávání. Moje šestnáctiletá, prostřední, dcera nikdy nechodila do školy a nechali jsme ji vzdělávat se svobodně. A když se mi narodila nejmladší dcera, které je teď pět, začala jsem psát i o rodičovství celkově a o přístupu k dětem. Protože ono to jde v ruku v ruce – ve chvíli, kdy dáte svobodu v jedné oblasti, začnou se vám otevírat oči i v ostatních oblastech.

    A zjistila jsem, že nechci k dětem přistupovat jako k nějakým méněcenným bytostem, což zejména v české společnosti vnímám jako velmi častý jev. „Děti jsou taky lidi“ mi přišlo jako přiléhavý název toho, o čem chci psát.

    Na vašem blogu mě zaujal citát, že kdybychom se s naší dospělou myslí mohli ocitnout v těle malého dítěte a prožít, jak se k němu okolí chová, byli bychom z toho asi dost vyděšení. Jaké jsou podle vás nejčastější chyby v rodičovství?

    Nerada ty věci nazývám chybami. Všechno je nějaký proces a ano, děláme chyby, ale není to něco, za co bychom se měli stydět nebo se týrat, což se bohužel většina z nás v dětství i ve školách naučila – že chyba je špatně, to se nesmí stát. Místo abychom vnímali chyby jako něco, z čeho se můžeme poučit, vnímáme je jako něco, čeho se musíme bát, co nesmíme zopakovat. Ale ne proto, že bychom se chtěli vyvíjet v lepšího člověka, ale protože máme strach z následků. Ten citát mi připadá velmi hezký, protože my strašně zapomínáme, jaké to je být dětmi. A když si na to vzpomeneme, tak většina z nás je ráda, že jsme vyrostli. Pamatuji si, že jsem se jako dítě těšila až vyrostu, až se ke mně konečně někdo bude chovat slušně.

    Nebudou nás ve škole sledovat jak bachaři…

    Myslím, že pojmenování bachaři je celkem přiléhavé. Před pár lety jsem na sociální síti založila skupinu Řešení problémů ve škole, což je podpůrná a poradní skupina. A tam každý den čtu příběhy o tom, že se toho v naprosté většině škol mnoho nezměnilo, co se týče vztahu dospělých k dětem. Ale abych se vrátila k té vaší otázce. Myslím, že velmi častá, když tomu tak budeme říkat, chyba je, že děti nebereme vážně. Nebereme vážně jejich prožívání. Máme pocit, že přehánějí, ale to dítě vyjadřuje své aktuální prožitky a pro něj to prostě je tak zlé, jak to vypadá. A ve chvíli, kdy to budeme zlehčovat nebo nějak potlačovat, zesměšňovat dítě, ono nepřestane cítit to, co cítí. Ono jenom ze strachu před tou reakcí nebo ze studu začne ty pocity v sobě skrývat, potlačovat, přestane je dávat najevo. Ale ponese si je stále úplně stejnou měrou. My jsme hodně zaměření na to vnější, co vidíme, jak se dítě chová. Kdybychom si byli schopní vzpomenout na svoje vlastní dětství, na svoje zážitky a na to, když se nám dělo, že nás rodiče nebrali vážně, mnohem líp bychom dokázali pochopit, co to v dětech vyvolává a co to s nimi dělá.

    Někdy slyším názory: „Mně se to taky dělo, já jsem taky dostával na zadek a podívej se!“ A já z těch lidí cítím agresi – a myslím si, že kdyby bývali nedostávali na zadek, možná by byli někde úplně jinde. Také se s tím setkáváte?

    Velmi často. To jsou takzvané obranné strategie ega. Když nás věci nějakým způsobem zasahují, máme obranné strategie, abychom se ochránili před bolestí. To je právě třeba zesměšnění, agresivita nebo obrácení situace vůči druhému člověku… Je to už pět let, co mám stránku Děti jsou taky lidi, a ze začátku pro mě bylo fascinující pozorovat, kolik agresivity v lidech vyvolává, když řeknete, že bychom se měli k dětem chovat slušně. A hrozně moc jsem se na těch zlých a hnusných komentářích naučila. Dneska už si dovedu představit, co je za tím, protože člověk, který je šťastný a spokojený, nebude psát na internet cizímu člověku nenávistné zprávy. Myslím, že spousta z nás si nese uvnitř všechno možné, všechny bolesti z dětství ale i z dospělého života. Nedokážeme dost dobře pracovat se svými emocemi. Nerozumíme pocitům, které prožíváme, protože nás to nikdo nenaučil jako dítě. Jako děti jsme byli nucení to potlačovat a neprojevovat se. Nikdo nám nepomohl pochopit, co se v nás děje.

    Většinou jsme všichni zakletí v paradigmatech, ve kterých jsme vyrůstali, naši rodiče stejně tak. Kdy ve vašem životě přišel ten zlom, kdy jste začala dělat věci po svém?

    Určitě to nebylo tak, že bych se jednoho rána probudila… Je to proces, který asi nikdy nekončí, protože neustále objevují další a další zajímavé věci. Nicméně dnes jsem si už ve spoustě věcí mnohem jistější, třeba v tom, že dává naprostý smysl chovat se k dětem slušně. A určitě to spustily moje vlastní děti. Spousta zážitků s dětmi mi umožnila vzpomínat na svoje zážitky, jak já jsem prožívala dětství. A pak se ke mně začaly dostávat různé informace díky internetu, načetla jsem si všechny možné knížky… A postupně se mi skládala ta mozaika pochopení. Není to něco, co jsem si já vymyslela. Je to něco, co jsem cítila a potom mi to potvrdily i odborné zdroje. Teď jsme například byli jedna z posledních zemí, kde nebyly v zákoně deklarativně postavené tělesné tresty jako něco nepřijatelného. Teď konečně začala i tahle úprava zákona procházet… A vzbudilo to samozřejmě obrovskou nevoli: „Mně nikdo nebude zakazovat, abych svému dítěti jednu flákla! Jak chcete dítě vychovat bez toho, abyste mu jednu flákla?!“ A už z toho je cítit, že ti lidé jsou nějakým způsobem zranění, protože člověk, který bude v pořádku psychicky a emocionálně, nebude bít jiné lidi, ještě navíc slabší, malé lidi…

    Říká se, že je lepší jedna výchovná facka než deset psychoterapeutů. Co byste řekla člověku, kdyby vám tohle řekl do očí?

    Do očí mi to lidé moc neříkají, většinou to píšou na internet. Asi bych ho poslala k nějakému psychologovi nebo terapeutovi, aby si to sám srovnal. Já nejsem psycholog, nejsem terapeut a nemám ambice někoho řešit za něj. My jsme všichni dospělí, máme vyvinuté mozky – tedy, většina z nás bychom měli mít – a měli bychom být schopní ty věci nahlédnout. Ale samozřejmě když takhle děti vychováváme třeba 10 let a teď si máme přiznat, že jsme to dělali špatně a že naši rodiče to dělali špatně… To velmi často znamená, že musíme rozbořit všechno, co jsme si doteď mysleli, celé svoje přesvědčení, celou svoji osobnost. Protože my jsme vyrostli v nějakého člověka na základě toho všeho, co se nám stalo předtím.

    Když žiji v tom, že je normální, že mě rodiče bijí, a teď si najednou mám říct, že to není normální…

    Musela bych přiznat, že já jsem se spletla, že moji rodiče se spletli, že třeba udělali něco, co mi ublížilo… to je pro dítě – i pro dítě, které už je dospělé – někdy velmi složité. Je to skoro až takový stockholmský syndrom. Je náročné si to sám před sebou přiznat. Dítě je naprogramované tak, že rodiče prostě miluje, i když jsou na něj zlí. Spíš si to vztáhne na sebe, že to byla jeho chyba. A s tímhle tím pak vyrůstáme, chodíme do práce – šéf není hlupák, ale je to moje chyba, musím se víc snažit. Má to všechny možné projevy, ve vztazích samozřejmě taky. Věřím tomu, že spíš ti lidé, kteří už chápou, tak zase zasejí ta semínka někde jinde. Vnímám to z příběhů, které mi píší moji čtenáři, kdy oni začali ke svému dítěti přistupovat jinak, a jejich rodiče to viděli a začali vnímat, že tohle je něco, co oni kdysi taky chtěli, ale neuměli to, neměli tehdy ty informace. A je hezké, když vidíte, že ty babičky a dědečkové si to neberou osobně. Ale je taky velmi časté, že když vy se chováte ke svému dítěti jinak, ještě – nedejbože – byste rádi, aby oni respektovali, že se k němu chováte jinak, tak to berou jako útok proti sobě. Berou to, jako že jim říkáte, že oni to dělali špatně.

    Ale dělali to špatně.

    No, což je trošku potvrzení toho, že oni hluboko uvnitř vědí, že jim taky ublížilo to, jak se ti jejich rodiče chovali k nim… to bychom šli až do pravěku, rodič rodiče… Dneska už víme, že to jde jinak. Máme informace, máme zdroje na pár kliknutí, jdeme do knihkupectví, je toho spousta, co můžeme studovat a číst. A můžeme fungovat na úplně jiných principech. Často mi lidi píšou, že pes taky kousne svoje štěně, aby mu dal něco najevo. Ale psi si taky očichávají kulky na ulici a my to nemusíme dělat, že. My máme neokortex o dost vyvinutější než zvířata a můžeme s dětmi fungovat jinak. Nemusíme je bít, plácat nebo je fyzicky zastrašovat.

    Na celý rozhovor v TV A11 se podívejte zde: 

    https://tv.a11.cz/video/19841-zdenka-sip-stankova-blogerka-ucitelka/



    Nepřehlédněte
    31.1.2025
    Česko

    Suchej únor 2025