Sedlák objevil největší poklad
Píše se rok 1771, konkrétně 12. června. Sedlák Jan Koch řečený Janota pochází z vesnice Podmokly na Plzeňsku. Ještě netuší, co ho ten den čeká. Sedlák se vydává podívat se, jaké škody napáchaly deště předchozích dní. Prohlíží si potok, který se vylil z břehů. A hle. V naplaveném bahně spatřuje třpytivé plíšky. Co to je? Vydává se na blíž. Několik jich vezme do rukou a přemýšlí. Ještě netuší, že ten den objevil zřejmě největší poklad v Čechách.
Se svým nálezem se pochlubil sousedům a usoudil, že jde o mosazné knoflíky. Kolem šel ale náhodou hostinský Patzner, který prohlásil, že nejde o mosaz. Nýbrž o zlato! Všichni se hned začali hrnout k potoku a okamžitě hledat další a další zlaté plíšky. Na podemletém břehu byl velký bronzový kotel naplněný zlatem až po okraj.
Komu zlato patřilo?
Celkový nález obsahoval na pět tisíc zlatých mincí a vážil asi 40 kilogramů. Bohužel se zachoval jen zlomek z pokladu až do dneška. Většina mincí byla v červenci roku 1771 v pražské mincovně roztavena. A následně použita na ražbu tereziánských dukátů. Odkud se ale poklad vzal, to není jasné. Někteří odborníci tvrdí, že šlo o peníze českých pohanských knížat, jiní zas připisují mince Marobudovi, vládci Markomanů. Každý odborník však nacházel pro svá tvrzení něco, o co by mohl opřít svůj názor – podle toho, zda byl slovanského či třeba germánského původu.
Teprve až průkopník české archeologie Jan Erazim Vocel došel roku 1850 k tomu, že tyto objevené mince, kterým se říká také duhovky, jsou původu keltského. Podobné mince se navíc našly i v Německu a Francii, kde dříve Keltové žili.
Další nálezy
Podmokelský nález rozhodně nebyl jediný. V srpnu roku 1877 se našel další objev, a to ve vsi Stradonice na Berounce. Kopec přezdívaný Hradiště byl místem, kde místní nacházeli spíš kosti, zbraně, hroty šípů. Když se mladý dělník Liborin Lebr z Nižboru pokoušel 2. srpna tohoto roku vykopat nějaké kosti, v hloubce asi jeden metr na severním svahu kopce se něco zatřpytilo. Postupně tak z hlíny vyhrabal na 200 zlatých mincí, které byly zabalené zřejmě v koženém měšci. I v tomto případě se sem vydaly stovky dalších hledačů a u Stradonic to jen žilo. Sjížděli se sem i hledači z Prahy. Díky tomu tak byl v následujících letech kopec úplně prokopán, ale už nikdo další neměl takové štěstí jako Liborin.
Keltové považovali zlato za posvátný kov
Keltové byli bohatstvím doslova proslulí. Považovali ho dokonce za posvátný až magický kov. Zlaté misky měly třeba znázorňovat nebeská tělesa. Keltská zvířata pak nosili Keltové na krku jako zlatý nákrčník a věřili, že se tak zdobí bohové. Keltové také razili mince s vyobrazením lidských hlad, koní, ptáků, hadů a dalších mystických zvířat. Zdá se ale, že zlato nesloužilo Keltům jako platidlo. Mělo pro ně spíš magický a náboženský význam. I dnes je však pravděpodobné, že se tam někde hluboko pod zemí ukrývají další, neobjevené poklady…
