Roku 1950 byl podnik znárodněn a přeměněn na Státní masný průmysl Zvonařka. Vyráběly se zde salámy, špekáčky, tlačenky, játrovky a další výrobky, avšak areál byl zanedbáván a chátral a technologie stárla, až byl v roce 1983 zdejší provoz uzavřen. Dušenou pražskou šunku dodnes vyrábí a v oválných konzervách exportuje Masna Studená (Krahulík).
Tajemství Chmelova úspěchu jistě také spočívalo v pečlivém dodržování receptur a výrobního procesu. Základem byl výběr kvalitního masa, které muselo pocházet z českých vepřů o váze 70 až 80 kg, a jeho pečlivá úprava. Výsledkem byla lahodná pochoutka, mírně slaná, snadno stravitelná a růžově zbarvená. Vychlazené maso se naložilo do kádí ze silných fošen a zalilo se roztokem kuchyňské soli, s nepatrným doplňkem ledku (kvůli růžové barvě). V kádích bylo maso několik týdnů, přičemž byla jeho překládáním regulovaná teplota. Chmel se inspiroval ve výrobě piva, a za důležité považoval klima sklepů, kde bylo maso uskladněno a naloženo. Rovněž voda do láků a na omývání masa musela být z vybraných pramenů.
Jaké je tajemství pražské šunky?
V Praze byla šunka prodávána v syrovém nebo vařeném stavu, ale pro export byla uzena několik hodin bukovým dřevem. Tím byla mírně změněna její chuť, hlavně prodloužena trvanlivost. Ale ani to nestačilo, takže Chmel dostal nápad dávat pražskou šunku do plechových konzerv. Tím pražské šunce bylo umožněno cestovat do zámoří, i do tropů. Bylo pak možné s pražskou šunkou setkat se ve všech světadílech.
Historie usedlosti u tramvajového obratiště na Zvonařce kde stávala proslulá Chmelova továrna na šunku
V roce 1889 zakoupili pozemky usedlosti Zvonařka manželé Antonín a Josefa Chmelovi a vybudovali zde roku 1894 technicky moderní špičkově vybavenou továrnu, do které přestěhovali svůj podnik na zpracování uzenin. Na místě zbouraných budov postavili v letech 1896-98 nový reprezentativní obytný dům čp. 65/1 (dnešní hotel La Palais), který je tvořen dvojicí třípatrových činžovních domů spojených jednopatrovým křídlem, přičemž jižní křídlo doplňuje nárožní věž kruhového půdorysu (válcový arkýř s věžičkou).
Zpracovatelský provoz zahrnoval dílny a rozsáhlé udírny, chladírny a sklady. Výrobní kapacita byla až půl tuny masa za hodinu. Stavbu provedl dle vlastních plánů stavitel Josef Martin, strojní vybavení dodala smíchovská továrna Ringhoffer. V činžovním domě č. 65 strávil poslední měsíce svého nedlouhého života malíř Luděk Marold (1865 v Praze – 1898 tamtéž).
