Jako malá holka chtěla být krotitelkou šelem a koní v cirkusu. Založit Helppes ji před více než 20 lety přesvědčila známá milovnice zvířat Marta Kubišová. Od té doby její organizace předala postiženým téměř tři stovky asistenčních psů a ji nepřestává překvapovat, jak moc mohou k lepšímu změnit životy svých páníčků.
Když jste před 20 lety zakládala Helppes, představovala jste si, že se vám podaří vybudovat takhle velkou organizaci?
Samozřejmě nepředstavovala. Od založení jsem si ale zakládala na kvalitě, transparentnosti a osvětě.
Na začátku vám hodně pomohla i Marta Kubišová. Spolupracujete s ní dodnes?
Ano, s paní Martičkou spolupracujeme dodnes. Právě ona byla jedním z hlavních lidí, kteří mě přesvědčili o smyslu založení Helppesu.
Máte na své straně ještě nějaká další slavná jména?
Známých osobností, které podporují naši organizaci, je mnoho. Jejich seznam by byl velmi dlouhý a nerada bych na kohokoli z nich zapomněla, protože všichni byli a jsou báječní. Za všechny tak tedy budu jmenovat pouze ty, kteří nás podporovali významně a velmi dlouho, pány Karla Gotta a Mekyho Žbirku. A pak také Milana Peroutku, který je nejen podporovatelem, ale i členem správní rady naší organizace.
Proč jste se do toho vlastně dala?
Od roku 1990 jsem měla svou psí školu, v jejímž rámci jsem vycvičila i několik vodících psů. V roce 1997 jsem přijala nabídku na práci trenéra v první psí škole pro vodící psy ze zemí tzv. východního bloku. Zpočátku jsem byla na tuto práci pyšná, ale časem, a hlavně při změně vedení, se ze psů stávali opravdu ony kompenzační pomůcky, jak vodící psy pojmenovává zákon. A to jsem stále méně a méně unášela. A protože jsem i nadále provozovala svou psí školu a měla jsem informace ze zahraničí o výcviku psích pomocníků také pro osoby s jiným než zrakovým postižením, rozhodla jsem se práci po čtyřech letech ve Středisku výcviku vodících psů ukončit a dále pokračovat ve své psí škole a založit organizaci, která bude pomáhat lidem s nejrůznějšími typy handicapu. Nelituji ale ani minuty strávené ve výcvikové škole vodících psů. Prošlo mi zde rukama veliké množství vodících psů, mohla jsem pracovat s mnoha lidmi se zrakovým handicapem a měla jsem možnost si srovnat v hlavě přednosti a nedostatky takového zařízení a vyhnout se při zakládání a budování Helppes chybám, které jsem zde měla možnost sledovat.
Co vás na vaší práci nepřestává překvapovat?
Schopnosti psů, a možnost sledovat v praxi, jak pozitivně dokáže pes změnit život lidem s nejrůznějšími typy postižení.
A co vás naopak štve?
Lidská bezohlednost, nedostatek empatie, nerespektování práv lidí s postižením, množící se takzvaní falešní asistenční a vodící psi.
Podařilo se vám už dostatečně přesvědčit lidi o potřebnosti vaší práce?
Domnívám se, že jsme přesvědčili mnoho lidí, ale edukační aktivity pro veřejnost laickou i odbornou jsou od počátku a stále důležitou součástí naší práce.
Kolik psů ročně Helppes vycvičí?
Klasický roční průměr je cca 15 psů, v době pandemie se toto číslo snížilo na cca 10 psů.
A kolik už jste jich vycvičli od roku 2001?
Předaných psů klientům je 278.
Jaký výcvik vaši psi podstupují a jaká plemena cvičíte?
Mezi nejpoužívanější plemena pro tuto činnost se řadí zejména jedinci ze skupiny retrieverů – labradorský, zlatý a flat coated. Mezi jejich přednosti patří výborná adaptabilita, nekonfliktní povaha, velmi dobrá cvičitelnost a ochota ke spolupráci s člověkem. Cvičíme psy pro vozíčkáře a osoby s tělesným postižením, pro lidi s poruchami autistického spektra, se zrakovým postižením, s diabetes, s posttraumatickým syndromem, se sluchovým postižením, pro osoby, které trpí stavy ztráty vědomí či záchvatovými onemocněními, lidi s kombinovanými handicapy i netypickými onemocněními. Zdravotních problémů, u kterých se prokazuje, že speciálně vycvičený pes může znamenat významnou pomoc, stále přibývá.
Jste mistr ČR belgických a australských ovčáků. Co konkrétně to znamená?
Jedná se o vítězství na Mistrovství ČR belgických a australských ovčáků v kategorii Obedience 1. Obedience znamená sportovní poslušnost. Požadavky na povahu a temperament psa sportovního a psa asistenčního či vodícího jsou velmi rozdílné. Rozdílný je v mnoha ohledech i samotný výcvik. A právě ona rozdílnost je to, co mě na tom baví. Nutí to člověka také k neustálému zdokonalování se a vzdělávání se, které je při práci se psy velmi důležité. Pro úspěch ve sportu je důležité nejen dokázat dané cviky psa naučit, ale mít i skvělého psa, kterého soutěžení baví. A já mám to štěstí, že můj belgický ovčák Usaf de Alphaville Bohemia takovým psem je, že je pro mě výborným a opravdovým soutěžním parťákem a že soutěže si spolu užíváme. Po necelém roce tréninku v Obedience jsme se spolu v roce 2019 nominovali až na Mistrovství světa belgických ovčáků, kde jsme skončili na úžasném 8. místě. Nominaci jsme získali i pro roky 2020 a 2021, kdy se ovšem z důvodu pandemie mistrovství nekonala. Doufáme, že letos se konečně mistrovství v Řecku pořádat bude, a protože Usafovi už je 11 let, tak budeme moci zakončit naši společnou soutěžní kariéru na tomto světovém svátku belgických ovčáků.
Kolik máte vlastních psů?
Mými osobními parťáky jsou tři psi plemene belgický ovčák, varieta malinois.
Ocitla jste se v TOP desítce finalistů soutěže Osobnosti neziskového sektoru. Jak to vnímáte?
Velice si tohoto ocenění vážím a vnímám ho jako ocenění mé dlouholeté práce.
Kdo tam je s vámi?
Všechny oceněné kolegyně a kolegové toho pro neziskový sektor udělali mnoho. Mě zaujala paní Zdeňka Mocňáková, předsedkyně lounské organizace Svazu tělesně postižených v ČR, která je velmi optimistická, empatická a kreativní, a ač sama je upoutána na invalidní vozík, pomáhá druhým s plným nasazením.
Co jste si přála být jako malá holka?
Už od útlého dětství jsem si přála pracovat se zvířaty. Nejprve to byl sen o tom, že budu krotitelkou šelem a koní v cirkuse, který mi rázně a vcelku pochopitelně zatrhla maminka, a který pak přešel ke snu cvičit profesionálně psy. To ovšem za komunistů možné nebylo, tak jsem si musela na splnění svého snu trochu počkat. Ale neznám asi nic krásnějšího, než když se vám sen a koníček stane profesí.
Jak vidíte svou pracovní budoucnost řekněme za deset let?
Pokud mi bude sloužit zdraví, tak určitě v Helppes. Před 21 lety to byl jen nápad a dnes je z Helppes mezinárodně uznávaná profesionální organizace, splňující nejvyšší celosvětové standardy. To ale neznamená usnutí na vavřínech, protože zlepšovat je stále co.
V čem by vám mohl stát pomoci?
Ve vytvoření zákona o asistenčních a vodících psech, který bude garantovat kvalitu předávaných psů a eliminovat možnosti v předávání takzvaných falešných asistenčních a vodících psů.
A lidé?
Na rozdíl od psů vodících, kteří jsou plně hrazeni státem, lidé s jiným než zrakovým postižením nedostanou od státu na svého psího asistenta příspěvek žádný. Proto přispěvatelé a dárci jsou zcela zásadní pro možnost získání psího pomocníka, bez nich by to nebylo možné. Pomoc ale může být také nefinanční. Velikou pomocí je i šíření osvěty o tom, jak se k lidem s postižením a jejich psím pomocníkům chovat. Že není možné psí pomocníky bez svolení jejich paničky či páníčka hladit, krmit, mluvit na ně a jakkoli je rozptylovat v jejich práci, nepouštět k nim své psy, a také že není možné odnikud osoby s postižením vykazovat jenom proto, že jejich průvodcem je psí asistent. Uvědomění si, že odepřením vstupu osobě s asistenčním či vodícím psem do nějakého prostoru, neodepíráte vstup psovi, protože psi nemají tato práva, ale odepíráte vstup jeho držiteli – osobě s postižením, a to je protiprávní.
Co byste si nejvíc ze všeho přála?
Zdraví. To je to nejcennější, co máme. A společnosti bych přála, krom toho zdraví, také více empatie, optimismu a tolerantnosti.
Zuzana Daušová
Narodila se 12. 2. 1961 v Praze.
Ředitelka a vedoucí výcviku v Helppes – Centru výcviku psů pro postižené, o.p.s.
Sama o sobě cvičitelka říká: „Můj život jsou psi, profesně i soukromě.“
Mezi její koníčky patří psi, rocková muzika a auta.
