Cesta za americkým snem
Jeden z nejslavnějších a nejoblíbenějších spisovatelů takzvané „ztracené generace“ se narodil jako Ernest Miller Hemingway v roce 1899 v Oak Parku ve státě Illinois. Celá jeho kariéra byla názorným ztělesněním amerického snu. Pouze se základním vzděláním se stal reportérem kansaského listu. Práci novináře však přerušil a dobrovolně se přihlásil do armády, s níž zamířil na frontu první světové války do Evropy, kde získal cenný materiál ke své první knize Sbohem, armádo. Po skončení války zůstal v Evropě a stal se dopisovatelem z Paříže, kde v té době žila velmi početná americká „kulturní komunita“.
První knihy v polovině 20. let mu přinesly obrovský úspěch, a to jak u čtenářů, tak u kritiky. Hemingway razil zvláštní pojetí literatury, neboť psal o tom, jak žije, a žil tak, jak psal. Miloval býčí zápasy a trávil týdny jejich sledováním ve španělských městech, zamiloval si lov divoké zvěře a s několika přáteli opakovaně podnikal dobrodružná africká safari. Stovky zážitků se mu stávaly náměty na další a další knihy.
Trpký konec velkého snu
Po návratu z občanské války ve Španělsku napsal bestseller Komu zvoní hrana. Největší úspěch získal však novelou Stařec a moře, po které mu byla udělena (snad z obavy, aby dříve neumřel na následky zranění při havárii letadla) Nobelova cena. Hemingway trávil čas na Kubě, jež mu přirostla k srdci. Měl dům na kraji Havany, Kuba ho nabíjela energií, stejně jako jeho milované drinky mojito a daiquiri, které popíjel v legendárních barech La Bodeguita a Floridita. Dosud se mu všechno dařilo, ale na prahu stáří se karta osudu obrátila.
Ve své knize z občanské války cituje verše básníka Johna Donnea: „A proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.“ Ta chvíle pomalu přicházela. Hemingway toužil napsat ještě jednu úspěšnou knihu, velký americký román, ale už toho nebyl schopen. Stěžoval si, že i když má celý příběh v hlavě, nedokáže jej dostat na papír. A k tomu se přidaly nejrůznější nemoci. Trápila ho cukrovka, vysoký krevní tlak, cirhóza jater či ledviny. A také ustavičné deprese, jež ho přivedly do psychiatrické léčebny.
Dobrovolný odchod
Deprese se proměnily v paranoiu a bludy, a tak mu lékaři nasadili elektrošoky i barbituráty, po nichž slavného autora zase začala zlobit paměť. Přesto se znovu a znovu vrhal do psaní, a dokonce vydával ukázky z nového románu, ale kritika je rozcupovala. Nemocný stárnoucí spisovatel už neměl sílu bojovat. Svému příteli si postěžoval, že pokud nemůže žít podle svých představ, raději prý nebude žít vůbec. A co zprvu vypadalo jen jako cynický bonmot, stalo se tečkou za příběhem dvaašedesátiletého literáta. Ve svém domě nabil starou brokovnici a vystřelil. Sám se stal svým posledním cílem.
Zdroj: Libor Budinský (Šílenství slavných, 2014)
