Upálením Jana Husa nic neskončilo, ale naopak začalo. Tragický omyl Říma, který byl až dosud zvyklý, že k zastrašení to bude stačit. Obvykle takový postup fungoval, jenže nyní narazila kosa na kámen. Čechy, dosud poslušná ovečka Říma, se změnily. Už to nebyla ta pokojná země, z doby, kdy ji opouštěl Otec vlasti. Už nereptali jen poddaní, nýbrž i střední třída, jak bychom řekli dnes, rytíři a zemané. Dosud neotřesitelné postavení církve se začalo otřásat v základech.
Informací o této době je spousta, a tak můžeme přeskočit pět let. Ocitáme se na jaře roku 1420. Král Václav je již téměř rok mrtev a Zikmunda si nikdo za krále nepřeje. Přemlouvání, apely, vyhrůžky. Zbytečný a naprosto neúčinný postup. Řím se tedy rozhodne sáhnout po meči. Prvního března 1420 vydal papež Martin V. bulu proti husitům a viklefistům, a o necelé tři týdny později byla ve slezské Vratislavi vyhlášena první křížová výprava proti kacířským Čechům.
Situace Prahy nebyla vůbec růžová. Vojenskou pomoc přislíbila pouze města Slaný, Louny a Žatec. Pražský hrad vydal Čeněk z Vartenberka Zikmundovi, a dobýt ho, to bylo nad síly husitů. Křižácká armáda celkem bez odporu postoupila až ku Praze, ovšem zcela obklíčit a vyhladovět se jí nepodařilo.
Tím kamínkem v soukolí válečného stroje byl kopec Vítkov, kde nechal Žižka narychlo vybudovat několik srubů, chráněných řadami příkopů. Touto jedinou volnou cestou proudil do Prahy proviant a Zikmundovi bylo jasné, že se ocitl v patové situaci. Obrovská armáda měla velký apetit a naplnit její břicho tak, aby se mu žoldáci nerozutekli, bylo čím dál těžší. Dobýt pražské hradby z chodu, na to si netroufl, asi nechtěl ničit si dědictví po otci a bratrovi. Rozhodl se tuto tepnu přetnout útokem míšeňské jízdy ze Špitálského pole, což je dnešní Karlín.
14. 7. v odpoledních hodinách, křižáci vyrazili. Návrší Vítkova je táhlé a relativně úzké, a to křižákům vzalo možnost zúročit vlastní počet. Křižáky to však netrápilo. Vlastně to měla být jen taková nenáročná projížďka. Sruby hájilo sotva třicet mužů a žen. Dnes to vypadá jako pohádka. Každý vojenský stratég by se chytil za hlavu. Třicet proti sedmi tisícovkám. To se snad zbláznili, ne? A pak se stalo něco, co naplnilo husity vírou ve vítězství a křižáky hrůzou, která jim vydrží dalších skoro patnáct let. Z jižní strany návrší, od Horské brány, která stála v místech, kde se dnes říká U Bulhara, vyrazilo asi padesát cepníků a střelců. Přímo do boku nic netušícího nepřítele.
Křižáci se ocitli v pasti. Ústupovou cestu jim uzavíraly stále ještě přijíždějící nové jezdecké oddíly, před nimi byly sruby a z boku les cepů. Jedinou únikovou cestou byl severní, daleko strmější svah, odkud se jezdci začali kutálet dolů a koně si lámali vaz. Když nakonec křižáci ve zmatku utekli, leželo na bojišti pár desítek mrtvých husitů a na pět stovek pobitých křižáků. Ano, máte pravdu, z pohledu gigantických válek dvacátého století to byla hospodská rvačka. Nicméně znamenala porážku první křížové výpravy. V Zikmundově vojsku vypukla řevnivost, hádky, vzájemné osočování za neúspěch, a nakonec se celé vojsko s hanbou rozešlo. Zikmund se ještě nechal korunovat na Pražském hradě českým králem, a odjel do Kutné Hory.
