Žižka
V Trocnově vzniká replika vesnice vrcholného středověku
Investorem středověké vesnice je muzeum, které zřizuje Jihočeský kraj. Náklady budou 47 milionů korun. Návštěvnost areálu by pak měla vzrůst více než o polovinu na 50.000 až 70.000 lidí ročně.
Špatný odhad stál krále Zikmunda u Haber až 10 000 mužů. Žižka opět zvítězil
Začátkem 20. let 15. století se Král Zikmund snažil fakticky ovládnout české země, které mu připadly jako právoplatné dědictví po smrti krále Václava IV. V zemi však zuřily husitské bouře a k tomu husité Zikmundův nárok na český trůn neuznali. Další ozbrojený střet byl na spadnutí…
První doložené užití vozové hradby. Sedm vozů proti 2000 útočníků a první slavné husitské vítězství
Tento střet husitů s přibližně sedminásobnou přesilou se odehrál asi 17 kilometrů od Plzně u Nekmíře (Nekměře) v posledních dnech roku 1419 nebo začátkem roku 1420. Žižka byl tehdy vojenským velitelem Plzně a prováděl výpady proti panským sídlům v okolí za účelem zásobování města.
Mor nebo otrava krve. Jak doopravdy skončil bratr Žižka
Jan Žižka z Trocnova. Válečník evropského formátu, který nikdy nebyl poražen. Lapka, který svoji lstivost a schopnosti využívat terénu v bitvě, získal přepadáváním a okrádáním kupeckých karavan ze zálohy. Statečný a neúplatný vojevůdce a stejně tak zákeřný a krvavý lotr. Dobrat se objektivního pohledu na tuto rozporuplnou, historickou postavu, je prakticky nemožné.
Divoký Sokol a Jan Žižka znali jen dvě řemesla, loupení a válčení. Vynikali v obojím
Jako Divoký Sokol byl znám Jan Sokol z Lamberka (cca 1355 – 28. 9. 1410), skutečný „dělník války“, který se nerozpakoval za žold sloužit komukoliv. A když právě žádného „zaměstnavatele“ neměl, se svou rotou, do níž jeden čas patřil i Jan Žižka, se živil lupičstvím toho nejhrubšího zrna.
A pak se stalo něco, co naplnilo husity vírou ve vítězství a křižáky hrůzou. Kruciátám se v Čechách nedaří
Historické události mají obvykle desítky různých výkladů. Přesně podle úsloví, koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Objektivita a realita často pláčou někde v koutě. Nemusíme chodit daleko. Husitské revoluční hnutí. Každý si jistě dobře pamatuje filmovou trilogii Otakara Vávry. Skvělí herci, skvělé davové scény. V tomto ohledu klobouk dolů a velký respekt. Pravdivost v nich však chodí o francouzských holích. Hus revolucionář a husité jako předvoj těch, kteří o pět set let později jásali nad příchodem pana prezidenta, který se právě vrátil z Hradu. Že přeháním? Jistě. Bylo to mým úmyslem. A dnešní doba nepřehání? Nesklouzli jsme k druhému extrému? Husité jako banda tupých lupičů, paličů a fanatických vrahů? Tlupy primitivů, které dokázaly jen ničit a bořit? Ani to není pravda. Zkusme ji uvést na pravou míru.
Bitva u Malešova byla pro Žižku tou poslední a zároveň nejkrvavější
Nechybělo mnoho, aby se Jan Žižka stal fakticky nejmocnějším mužem v Českém království. Co by následovalo potom? Nechal by se zvolit českým králem? Nebo by husité na český trůn dosadili někoho podstatně urozenějšího? Podvolil by se tomuto rozhodnutí i Žižka?
Nejslavnější období husitů. Konečně postavili vojsko hodné toho jména a pokračovali v řeži
Podařilo se jim to díky tomu, že v bitvě u Mladé Vožice, která se odehrála 5. – 6. dubna 1420, opět vyhráli nad královskými rytíři a obrali je o množství kořisti, koně výzbroj i výstroj. Díky každodennímu výcviku se potom husité mohli postavit i početně podstatně silnějšímu nepříteli.
Porážka křižáků u Sudoměře. Žádné pleny, postačilo bahno a nadšení husitů
Křižáci v bitvě u Sudoměře 25. března 1420 prý byli poraženi lstí – vjeli do bahna překrytého plenami, tedy rouškami a závoji husitských žen. To se nejspíš nikdy nestalo. Rytířská těžká jízda jen neměla v tak těžkém terénu, prakticky bažině, žádnou šanci. A křižáci si to před útokem jaksi neuvědomili.