Po neúspěchu křížové výpravy proti kacířům v Čechách v létě 1421 a obsazení Kutné Hory po dohodě s tamními horníky 21. prosince se král Zikmund rozhodl prozatím v Kutné Hoře setrvat. Měl za to, že se mu husitské houfy podařilo v bitvě u Kutné Hory výrazně oslabit, ne-li zcela rozprášit, a cítil se v bezpečí natolik, že povolil, aby jeho vojsko, přes 10 000 uherských jezdců, vyhledalo po kraji vhodné příbytky a přestálo tak snáze zimní období.
Husitské houfy se však s vývojem situace nesmířily a začaly se znovu shromažďovat. Když 6. ledna 1422 husité ve značném počtu přitáhli až do Nebovid u Kutné Hory, bylo králi Zikmundovi jasné, že se svým rozptýleným vojskem nemá dost času, aby jim mohl efektivně čelit. Rozhodl se proto v noci 7. ledna Kutnou Horu opustit, a ještě ji nechal zapálit. Husité tak získali město bez boje, a dokonce ho pomáhali hasit.
Potom husité začali pronásledovat Zikmundovy ustupující oddíly a za dva dny je dostihli u Haber. Zikmundovi žoldnéři se dali na panický útěk, několik set se jich utopilo v polozmrzlé Sázavě, opozdilce husité bez milosti pobíjeli. Část Zikmundova vojska nakonec bránila Německý (dnes Havlíčkův Brod) ještě 9. ledna, aby umožnila králi bezpečný ústup. Celkové ztráty Zikmundova vojska se odhadují na 5000 vojáků, podle jiných pramenů až na dvojnásobek. Ztráty husitů nejsou přesně známy. 10. ledna ráno město před husity kapitulovalo, ale před vydrancováním a vypálením, byť Žižkou údajně zakázaným, ho to však nezachránilo.
Po značných ztrátách se král Zikmund uchýlil na Moravu a tam své vojsko prakticky rozpustil. Husité se vrátili do Prahy s bohatou kořistí naloženou údajně na pěti stech vozech.
V tomto období své vojenské kariéry byl Jan Žižka z Trocnova již zcela slepý, není tedy jisté, do jaké míry mohl převzít faktické velení nad husity. Podle historiků je však z průběhu těchto bojů zřejmý Žižkův „rukopis“.
