Je to zvláštní. Žižka jako válečník, kterého známe z Vávrových filmů, vystupuje z anonymity necelých pět let před svou smrtí. Jeho loupežnická životní etapa byla příkladně potrestána popravou bratra Jaroslava. Jana Žižku zachránila pouze amnestie krále Václava IV. Rovněž i jeho účast v bitvě proti křižákům, u Grünwaldu, v roce 1410, je sporná. My se však nebudeme zabývat jeho životem, nýbrž jeho smrtí, která ještě před několika desetiletími byla stejně rozporuplná jako jeho život.
Legenda praví, že Jan Žižka zemřel na hlízovitou formu moru. I přesné datum je známo. Bylo to 11. října 1424, při obléhání města Přibyslav. Přesně tak popisuje jeho smrt i Jirásek. Dokonce tam vyjmenovává i jeho bojové druhy, kteří se s bratrem Žižkou přišli rozloučit.
Něco tady nehraje. Moru se lidé ve středověku báli jako čert kříže. Kdo měl čas a mohl, utekl od zdroje, co nejdál. Desítky mrtvých každý den, to byly ve středověkých městech následky moru. U Žižky to neplatilo. Nikdo se nebál. Podivná odvaha. V celém husitském ležení zemřel na mor jenom Žižka.
O morové nákaze ani zmínka, soudobí kronikáři na ni zřejmě zapomněli. Anebo se nikdy nekonala. Ve vojenském ležení žádná extra kuchyně pro důstojnický sbor, pochopitelně nebyla. Všichni jedli a pili z téhož zdroje. Ani otrava arzenikem se nepotvrdila. Existuje dopis z konce listopadu 1423, psaný Žižkovi knězem Ambrožem z Hradce Králové. V něm je vojevůdce varován, že atentátník je už v jeho vojenském táboře, a dokonce již dostal zálohu na čin, který měl vykonat. Žižka zakročil tak, jak byl zvyklý a k opakování pokusu o atentát již nedošlo.
V souvislosti s úmrtím Jana Žižky si to mezi hurávlastenci zle zavařil profesor Josef Thomayer. Chodský rodák, spisovatel a vynikající internista, literárně činný. Emilu Frídovi vymyslel pseudonym Vrchlický, Jiráskovi doporučil téma na knihu Psohlavci. Ne, nebyl to žádný Cimrman, i když přítele Jiráska vyléčil z dočasné slepoty.
Thomayer uveřejnil článek, ve kterém vyjádřil domněnku, že Žižka nezemřel na mor, nýbrž na obrovský nežit, karbunkul, ohraničené hnisavé ložisko. Zkrátka na otravu krve. Pokud byli obrozenci ochotni tolerovat mor jako nemoc, která je u vojevůdce ještě tolerována, otrava krve, zřejmě z nedostatku hygieny, jim připadala málo důstojná a urážlivá. Dnes stačí chirurgický zákrok a nasadit antibiotika. Obojí tehdy nepřicházelo v úvahu. Organismus muže, kterému bylo již 64 let, což byl na tehdejší dobu úctyhodný věk, podlehl. Dnešní lékařská věda již nepochybuje o to, že profesor Thomayer měl pravdu.
