To se už nikdy nedozvíme. Šance na to, aby se Žižka skutečně stal českým králem, však byly poměrně vysoké. Jak se to tedy všechno vlastně seběhlo?
Po porážce u Hořic zatoužil Čeněk z Vartemberka po odplatě. Jeho pozice se stále zvýhodňovala, protože Žižkovi postupem času pro jeho bezohlednost a krutost přibývalo stále více nepřátel, a to i mezi původními spojenci. Ti všichni se, včetně Čeňka z Vartemberka, sešli v půlce října 1423 v Praze na tzv. svatohavelském sněmu a zvolili dvanáctičlennou vladařskou radu (šest kališníků a šest katolíků) a jako cíl si dali boj proti zemským škůdcům. Tím měl být jednoduše každý, kdo tento sněm neuzná, především pochopitelně Jan Žižka. Prvním činem této koalice – umírněné husitské šlechty, katolické šlechty a Pražanů – byl atentát na Žižku, který se však nezdařil. Dohoda mezi husitskou a katolickou šlechtou vyvolala mezi husity vlnu nesouhlasu, Žižkovi tak přibyli další příznivci a napětí v zemi rostlo.
Protižižkovský spolek si vyčíhal příhodný čas a místo a obklíčil Žižku i s jeho nepočetným houfcem v Kostelci nad Labem ze tří stran obtékaném řekou. Vypadalo to, že postačí Žižku ve městě vyhladovět, ale město nebylo uzavřeno neprodyšně. Nepozorné stráži proklouzl ráno 3. června 1424 jeden ze Žižkových mužů ven a o situaci informoval Žižkova spojence a dobrodruha Hynka z Poděbrad a Kunštátu (strýce Jiřího z Poděbrad, budoucího českého krále). Ten se i se svými lidmi připlížil ke Kostelci a zřejmě 5. června před rozedněním zaútočil na slabší, v podstatě jen hlídkové oddíly obléhatelů na pravém břehu Labe. V té chvíli vyrazil Žižka se svými lidmi z Kostelce přes řeku a podařil se mu útěk po pravém břehu. Jeho nepřátelé však řeku na příhodném místě přebrodili a 6. 6. už mu byli v patách.
Hynek z Poděbrad se rozhodl ke zdržovacímu manévru a navrhl protistraně zahájení vyjednávání. Ti na to přistoupili, a zatímco obě strany spolu jednaly, Žižka opět překonal Labe. Členové protižižkovského spolku pochopili, o jaký úskok šlo, a Hynka z Poděbrad zajali. (Později byl převezen do Nymburka, kde byl hejtmanem jeho příbuzný Jan Puška z Kunštátu a dále na Mělník. Roku 1426 se však už bránil a ubránil před tábory v Poděbradech.)
Žižka zatím pokračoval dál do spásné Čáslavi, jeho náskok se však ztenčoval. 7. června 1424 už bylo jasné, že se do Čáslavi nestihne dostat a že bude muset svést bitvu ještě před ní. I když už byl zcela slepý, jeho očima se stali Jan Roháč z Dubé a Jan Hvězda z Vícemilic, řečený Bzdinka, kteří dobře znali zdejší kraj. S jejich pomocí si Žižka dokázal alespoň do jisté míry představit místní terén a rozhodl se nepříteli čelit na výhodném místě, v mírném svahu nad údolím potoka Bohynka (dnes Vrchlavice) u Malešova, který tak husité dostali pod kontrolu. Když nepřátelské šiky vjely do údolí, nemohly se plně rozvinout a když na ně Žižka zaútočil, nezbylo jim než za značných ztrát začít ustupovat. Zadní voje protižižkovského spolku už do údolí nevstoupily a pronásledování Žižky zanechaly.
Bitva u Malešova patří k nejkrvavějším husitským bitvám vůbec, padlo v ní na 1200 Žižkových nepřátel. Ztráty na Žižkově straně byly 6x menší, pouhých 200 mužů. Nečekané a přitom drtivé vítězství v bitvě u Malešova mělo za následek oslabení protižižkovského spolku. Žižka neváhal své převahy využít, 8. června dobyl Kutnou Horu a dále se zmocnil Nymburka, Českého Brodu a Kouřimi. Začátkem září přitáhl k Praze, aby ji potrestal za zradu. Zaujal postavení na Špitálském poli a chystal se k bitvě. Nakonec se však všechno přece jen vyřešilo 14. června smírem. Jan Žižka se v tomto okamžiku stává fakticky nejmocnějším mužem v Čechách a rozhodne se táhnout na převážně katolickou Moravu. Celkem nečekaně však u Přibyslavi 11. října 1424 umírá. Jeho vojsko se začne nazývat sirotci a v husitském táboře opět začíná docházet k rozporům a nesvárům.
Bitva u Malešova byla poslední velkou Žižkovou vítěznou bitvou. Jeho převaha se projevila tak značným způsobem, že pozdější kronikáři si ji vysvětlovali tím, že Žižka pouštěl z kopce na nepřátele vozy naložené kamením a tak je zmasakroval. Ve skutečnosti k tomu však v bitvě nedošlo, uzavření nepřátel v údolní pasti k Žižkovu jasnému vítězství zcela postačilo.
