Anton Pavlovič Čechov se narodil 29. ledna 1860 v Taganrogu, přístavu a letovisku na břehu Azovského moře, jako třetí ze šesti dětí (sedmé zemřelo v batolecím věku). Jeho otec, obchodník s potravinami, byl náboženský fanatik a tyran. Mladý Anton tvrdě pracoval v otcově podniku a musel zpívat v církevním sboru. Když mu bylo patnáct, otec Pavel Čechov zkrachoval, odejel do Moskvy a doma nechal Antona s jeho bratrem, oba gymnasisty, aby vyjednávali s věřiteli. Anton získal v roce 1879 stipendium na lékařské fakultě Moskevské univerzity, v roce 1884 promoval, avšak lékařské praxi se věnoval pouze nějakých deset let. Onemocněl totiž tuberkulózou.
Scházely peníze, proto ještě za studií Čechov pracoval pro noviny a publikoval krátké humoristické povídky. Používal zpočátku pseudonym (Antoša Čechonte), skutečné jméno vyhradil pro své seriózní lékařské publikace. Jak mu ubývalo sil, ordinoval méně často, a především pro chudé. Upínal se k literární tvorbě, jeho povídky byly vybroušenější a psychologicky závažnější. Začaly mu přinášet úspěch, stejně jako jeho první hra Ivanov. V roce 1888 získal Puškinovu cenu Ruské akademie věd.
Čechov vytvořil vlastní styl založený na objektivitě, stručnosti, originalitě a soucitu. Tím se lišil od přísného analytického zobrazení „hrdinů“ ruské literatury hlavního proudu. Čechov používal jemnou strukturu náznaků, sofistikované nuance v dialozích, přesné detaily. Vznikl „objektivní způsob psaní“, v němž se spisovatel vyhnul stereotypům, ideologickým a filozofickým deklaracím ve prospěch chladné komické ironie. Uctívaný bard ruského písemnictví Lev Nikolajevič Tolstoj chválil Čechova a neváhal ho navštívit, když se kvůli tuberkulóze léčil v Moskvě.
Před 160 lety se narodil Viktor Ponrepo. Muž, který zřídil v Praze první stálé kino. Víte, kde bylo?
V roce 1890 podnikl Čechov dlouhou cestu na Sibiř a na vzdálený vězeňský ostrov Sachalin, kde byly trestanecké kolonie, nucené práce – „katorga“. Výsledkem byla objektivní, investigativní disertační práce o životě vězňů. V roce 1894 vydal podrobný a kriticky zaměřený sociálně analytický esej o ruském vězeňském systému na Sibiři a na Dálném východě s názvem Ostrov Sachalin. Čechovův cenný výzkum později použil a citoval Alexandr Solženicyn ve svém Souostroví Gulag. V letech 1897 – 1899 se Čechov vrátil do lékařské praxe, aby zastavil epidemii cholery.
Čechov si v Moskevském uměleckém divadle vybudoval zvláštní vztah s významnými osobnostmi divadelního světa Konstantinem Stanislavským a Vladimírem Nemirovič-Dančenkem. Jednoaktovky psal již dříve; vzpomeňme třeba vynikající televizní inscenace s Janem Werichem Medvěd, kde mu byla partnerkou Stellou Zázvorková, nebo Slzy, které svět nevidí, kde úžasnému Werichovu výkonu sekundovala Jiřina Šejbalová. Čechov měl vynikající postřeh pro jednání a uvažování „obyčejných“ lidí.
Po roce 1896 se místo povídek soustředil na dramatickou tvorbu. Ve hrách Strýček Váňa, Tři sestry, Racek a Třešňový sad vytvořil díla, která ovlivnila světové divadelní umění; dodnes jsou uváděna, stále živá a vypovídající. Čechovovo lyrické drama se odehrává mezi komedií až groteskou na jedné straně, na druhé pak hořkostí, tragédií, nenaplněnými nadějemi. Důležitější je to, co se děje za scénou, a to, co není vyřčeno. Vnitřní zápasy postav jsou napínavější a strhnou více, než by dokázala komplikovaná zápletka nebo akční děj. Tou zdánlivou jednoduchostí se blíží víc skutečnému životu, v němž drama probíhá většinou jakoby pod hladinou, a nekončí teatrálním závěrem, ale ubírá se dál, třeba v bolesti a prohře… nebo všedním a trpkém běhu dní.
Čechov byl lékařem a také pacientem, který tušil, že jeho dny jsou ohraničeny, především ale mimořádně vnímavým a citlivým umělcem. Odtud plynulo jeho hluboké porozumění pro všechny bytosti, lidi i zvířata, které spojoval s ironií, nikdy však výsměchem. Dlouho se mu nedařilo navázat milostný vztah, dokud nepotkal skvělou herečku Olgu Knipperovou, představitelku hrdinek z jeho her. Stala se největší láskou jeho života. Protože se však nemohla vzdát své divadelní dráhy a Čechov musel kvůli tuberkulóze trávit čas na jihu v přímoří, bylo jejich manželství odloučenější, o to však vřelejší a něžnější.
„Umění je tím zvláštní a dobré, že v něm nelze lhát. Je možné lhát v lásce, v politice, v medicíně, je možné oklamat lidi i samého pánaboha – byly i takové případy – avšak v umění klamat nelze.“ U málokteré osobnosti lze vybrat tolik výroků a úryvků z díla, které bez sentimentality obsahují hlubokou moudrost a pravdu. Působí jako duchovní léky pro strázně lidské existence. Je paradoxní, že dílo Antona Pavloviče Čechova, bytostně ruského tvůrce, proslavily až po jeho smrti překlady do angličtiny, díky nimž svět objevil subtilní, chytré a procítěné příběhy přesahující zemi i dobu jejich zrození.
Roku 1900 byl Čechov jmenován čestným členem Ruské akademie věd v oboru literatury, a brzy nato se této pocty vzdal, protože vážená instituce vyloučila jeho přítele Maxima Gorkého. Laskavý člověk, pronikavý pozorovatel a komentátor životních tragikomedií Čechov zemřel v noci mezi 14. a 15. červencem roku 1904 v německých lázních Badenweiler, kde se marně léčil z tuberkulózy. On sám by s černou ironií přijal skutečnost, že nezemřel na tuto nemoc, ale na mrtvici… a že více než sto let po jeho smrti žádala ruská pravoslavná církev o zákaz některých jeho prací: protože nepřístojně propagují lásku…
