Jak byste představila svůj film?
Je to film, ve kterém jsem měla možnost už podruhé sledovat moji kolegyni a hodně odvážnou kamarádku Sašu Uhlovou, novinářku, která se dlouhodobě zajímá o pracovní a mzdové podmínky. V prvním díle, jak tomu občas říkáme, který nese název Hranice práce, jsem sledovala, jak se Saša, coby reportérka v utajení, noří do světa nízkopříjmových pracovníků a pracovnic v České republice, aby nám dala nahlédnout na to, jak se těmto lidem žije. A když jsme s tímhle filmem, jehož úspěch byl pro nás opravdu dost nečekaný, to říkám zcela upřímně, v Maďarsku potkali novináře, který s námi dělal rozhovor, po tom rozhovoru se tak uvolněně zeptal, co bude druhý díl. A my jsme říkali, že vůbec nevíme, protože jsme byli v tom „ajfru“, vůbec jsme nechápali, že bychom měli zase něco točit. A on říkal, aha, tak já si myslel, že byste mohli ještě popsat podmínky východoevropanů na Západě. A my jsme si říkali, jo, to je super nápad. A rozhodli jsme se, někdy v tom roce 2018, 2019, že to zkusíme. A tak začala naše společná cesta, kdy si Saša vyzkoušela práci dělnice na německé farmě, uklízečky nebo pokojské v hotelu v Irsku, a také pečovatelky ve Francii.
V prvním filmu jste natáčeli v Čechách a štáb měl k Saše blízko, kdežto v tom druhém byla nějakou dobu bez vás. V čem se lišila vaše režisérská práce takhle na dálku?
Ten rozdíl nebyl zas tak velký. My jsme nějak věděli nebo tušili, že metoda, kterou jsme si zvolili už pro ten první díl, funguje, ale přece jenom ten první díl byl více reportážní, více televizní. Jistou část filmu tvoří materiály, které Saša natáčí na brýle. Tam je ukrytá skrytá kamera a druhou kameru jsme měli v lahvi na vodu. A zbytek jsme točili koordinovaně spolu. Jak jste už říkala, na řadě těch míst Saša musela být sama, minimálně při výkonu té práce, štáb tam nemohl být přítomný, protože bychom prozradili tu její misi. Ale všechny kroky, kdy Saša netočí, jsme se rozhodli velmi úzce koordinovat. Měla jsem napsaný scénář a věděla jsem, jakým způsobem chci postupovat, aby film dostal náležitý divácký tvar a byl srozumitelný.
Během natáčení Saše Uhlové zemřel otec. Jak jste do filmu dokázala implementovat soukromé události, se kterými jste nemohla počítat?
Tohle byla určitě jedna z nich, ale pro mě obecně v tématu práce je hodně důležité upozorňovat na to, že práce není jenom samotný výkon povolání. Že práce je něco, co nás ovlivňuje, co je součástí naší identity. Koneckonců, když někoho potkáte, tak jedna z prvních otázek je, co děláš, jakou máš práci. A to, jak se představíme, nás nějak definuje. Lidi mají představu, co děláme. Jenže u těch nízkopříjmových lidí je to složitější. A zvlášť, pokud jsou migranty, což právě v našem filmu ukazujeme – příběhy lidí, kteří migrují za prací. A ty rodinné okolnosti pro mě byly strašně důležité. My jsme to se Sašou hodně diskutovaly. Obě jsme matky, partnerky. Chápeme, co to znamená odjíždět od rodiny. A najednou Saša nebyla jenom v situaci, že opouští své čtyři děti, ale že její otec, už v pozdním věku, onemocněl a ona se o něj nějakou dobu starala. Tam bylo hodně důležité, že on, coby člověk, který byl celý život statečný, aktivní, tak Saše řekl, že může jet. Že si nemá dělat hlavu s tím, že on tady zůstává, protože pochopitelně to byl pro Sašu blokátor. A to nám dalo „povolenku“, i když jsme věděli, že riziko toho, že dojde k jeho umrtí během toho, kdy ona bude v zahraničí, je velké.
Na premiéře filmu jste řekla, že na Západě nebo v kapitalismu je práce nadhodnocená v tom smyslu, že je na úkor rodiny nebo osobních vztahů, že člověk není kvůli práci s těmi, které má rád, nebo ve chvíli, kdy by s nimi chtěl být nejvíc. A to je součástí údělu migrantů, kteří pracují na Západě a jsou odstřižení od rodin. Jak moc si myslíte, že to má až zhoubný vliv na jejich život?
My se snažíme ukazovat různé podoby migrace. Například když Saša tráví čas v Německu s polskými dělnicemi, kterým se často přihodí to, že důsledkem špatné ekonomické situace, do které se dostaly nebo kterou zažívaly právě v Polsku, a často na začátku toho příběhu může být úmrtí partnera, rozvod, ztráta zaměstnání nebo vystěhování z bytu… Tak hledají v Německu dobré pracovní podmínky a lepší mzdy. Což není na začátek špatná úvaha, protože Německo má téměř trojnásobně vyšší minimální mzdu než my, ale z nějakého důvodu tam ty jejich zákony neplatí, nebo je ta země neumí vymáhat. Ale to je jenom jedna podoba migrace. A tady se opravdu dá říct, že lidé kvůli práci ztrácí svoje životy a své zdraví, jak mentální, tak i fyzické. Ale třeba v příběhu v Irsku jsme se snažili popsat i lidi, kteří jsou mladí, kteří chtějí vycestovat do zahraničí, třeba se naučit i nějaký jazyk. A to je zas jiný příběh, je to příběh o nějaké dobrovolnosti, byť v některých případech může být sporná, protože ti lidé odcházejí od velmi nízkých mezd na Slovensku, kde si vydělávali třeba čtyři eura na hodinu a tady si vydělávají jedenáct. Ale téma migrace není úplně jednolité. To, co si myslím, že to spojuje, je, že migranti se prostě netěší nějakému důstojnému statusu. To je jedna věc. A druhá věc je, že se sami, ne svým přičiněním, stávají terčem politických útoků. A potom žijí v nějakém odloučení, které se nemusí už nikdy vrátit do starých kolejí.
Zmínila jste, že státy nejsou schopné vyžadovat dodržování zákonů, které na jejich území platí. Konkrétně třeba inspekce práce v Německu, kdy s migranty vůbec nemluvili, nevzali si s sebou tlumočníka. Není to dáno právě tím, že status migrantů je tak nízký, že nikoho nezajímají?
Určitě to s tím bude souviset, ale my tím filmem chceme způsobit to, aby tito neviditelní lidi začali být viditelní. Se Sašou slycháme výtku: Proč se o to sami nesnaží? Já u toho vždycky používám takový příklad, že ani lidé z privilegovaných vrstev se často nedokáží vzepřít neadekvátnímu zacházení nebo nízkým mzdám. To vidíme až teď v kontextu třeba protestu lidí na humanitních a sociálně vědních fakultách, že konečně říkají: My máme nízké mzdy, a konečně se ozývají, i když už to trvá téměř dekádu. Je to hrozně těžké. A ti migranti nemají mnohdy, protože pracují i na černo, možnost na tom místě volit, ovlivňovat jakýkoliv občansko-politický systém a vědí, že když se vzepřou, tak někde ve východní Evropě čekají tisíce dalších, kteří je ze vteřiny na vteřinu nahradí. Což se děje. Takže poselství toho filmu je, abychom lépe vnímali, že práce, které my všichni využíváme, začínají u těch, kteří se tou prací sami neuživí nebo se uživí tak, že si zruinují své zdraví, své vztahy a další fungování.
Kde berete naději, že má smysl vámi nasbírané informace dát lidem na talíři s tím, podívejte se, co se děje, a že to společnost ovlivní? Mám pocit, že se děje spousta strašných věcí, ale lidé si řeknou OK a jde se dál. Kde se ve vás vzal ten až entuziasmus do toho jít, nehledě na to, že to možná takový dopad mít nebude?
To je dobrá otázka, nevím. Občas si přijdu jak křeček, co běhá v točícím se kolečku a doufá, že se něco stane. Já osobně nevím, jak je na tom Saša, ale nedělám tu práci s viděnou změny, nebo ne nutně, a je pro mě důležité spíš ta prostředí představovat. A vždycky, když uvažuji, do jakého projektu půjdu nebo čemu se zrovna budu věnovat, to nemusí být nutně nějaká spolupráce, ale i třeba to, o čem píši, tak je to téma, kde mám pocit, že není dost informací a sama se o ně zajímám. A tady mám strašně velkou výhodu a oporu v Saše, protože ona to opravdu vzala na svá bedra. Doslova. A ten film, si myslím, funguje především díky ní a díky tomu, že ona zvládá ty práce vykonávat a vykonávat je způsobem, který je vůči těm lidem empatický. Ale ten výsledek je vždycky nejasný. Já jsem třeba ani netušila, že to bude mít nějakou zahraniční odezvu. A říkala jsem si, no tak, když to mít nebude, tak to třeba znamená, že už točit nemám.
Zdroj: A11 TV
