Josef Havlíček, architekt, urbanista, představitel „pražského emocionálního funkcionalismu“, sochař (roku 1926 navrhl spolu s Bedřichem Stefanem hraniční sloupy), publicista, malíř, zakládající člen Devětsilu, člen řady uměleckých spolků, zkrátka renesanční člověk. Architekturu studoval v letech 1916-24 na ČVUT a AVU, kde roku 1926 absolvoval v ateliéru Josefa Gočára.
Zpočátku pracoval pro stavitele Jaroslava Polívku (1886 v Praze – 1960, Berkeley, Kalifornie), družstevní domy v dejvické Kafkově ulici (č. 23 až 29), na kterých pracoval v letech 1924-26, jsou jeho první známou realizací. S Polívkou pak v l. 1927-28 vystavěli obchodní domy Chicago (Národní 32) a Habichův obchodní dům (Štěpánská 33).
Společnou tvůrčí spolupráci završili účastí v soutěži na přemostění Nuselského údolí, ve které zaujali unikátním projektem, který spočívá v podepření mostovky obytnými dvanáctipatrovými věžovými domy.
V roce 1928 nebo 1929 založil s architektem Karlem Honzíkem (1900, Le Croisic, Francie – 1966 v Praze) ateliér H&H, z této spolupráce vznikla budova Všeobecného penzijního ústavu na Žižkově. Koncept této největší pražské stavby prošel v letech 1929-32 bouřlivým vývojem, uskutečněn byl v letech 1932-34 a byl přijat velmi rozporuplně.
„Dvanáctipatrový administrativní objekt představoval ve své době absolutní profesní špičku. Moderní křížový půdorys, železobetonová skeletová konstrukce, keramický plášť obložený světlými rakovnickými keramickými dlaždicemi a pásová okna. Na svou dobu byla nezvyklá i plochá střecha se slunečními terasami. Budova byla vybavena klimatizací a rychlovýtahy. V nižších křídlech se nacházely byty zaměstnanců, služby, obchody a kavárny. Vlastní plány vytvořili oba architekti v letech 1929 až 1931 a stavba byla poté realizována v letech 1932 až 1934. Značného zlevnění budovy docílili architekti typizací nosné konstrukce a většiny stavebních částí. Palác byl doslova prošpikován dobově nejmodernějším technickým zařízením. Díky křížovému půdorysu budovy byla značná výměra pozemku propojena s veřejným prostorem.“ uvedl k domu Jan Dvořák v článku v aktuálních Radničních novinách Prahy 3.
Havlíček s Honzíkem stavěli i vilu na Smíchově a činžáky v Nuslích; v roce 1936 se páni levičáci ve zlém rozešli.
Havlíček se pak věnoval Letné, v letech 1937-38 navrhoval celkové architektonické řešení tzv. Molochova (navrhoval č. 80, další plány vytvořili Otto a Karel Kohnovi, Muhlstein s Furthem, Leo Lauermann a František Votava), úpravu parteru kavárny Belveder na rohu Korunovační a Čechovy a funkcionalistický dům Letohradská 60, jehož vchod osadil sochou dívky respektive Dívky od své manželky, sochařky Marty rozené Jiráskové (později byla přemístěna k EXPu).
Po válce se účastnil soutěže na projekt budovy OSN v New Yorku, navrhl zastavění Slezského předměstí v Hradci Králové, kde s F. Bartošem později projektoval i sídliště Labská kotlina, spolupracoval na regulačním plánu Jindřichova Hradce, po Únoru byl prvním ředitelem Stavoprojektu Praha. V roce 1952 vystavěli podle jeho, Filsakových a Bubeníčkových návrhů věžové domy v Rozdělově (Kladno).
Po komunistickém puči odmítl Havlíček projektovat ve stylu socialistického realismu (sorela) a dostal se tak postupně do izolace. Jeho jmenování profesorem pražské techniky, které inicioval tehdejší děkan Jiří Štursa (syn Jana), bylo z politických důvodů zamítnuto. Další zakázky nepřicházely, své vize a představy o moderní architektuře tak mohl Havlíček kreslit pouze do šuplíku. Jeden z nejnadanějších českých architektů a projektantů zemřel takřka v zapomnění v Praze 30. prosince 1961.
Pochován je v Bubenči, kde ostatně s manžekou bydleli na adresách Šmeralově 16, pak Nad Královskou oborou 7. Ulicí obepínající Stromovku se ostatně rád procházel, když těžce onemocněl, tuším rakovinou. Posmrtně vyšla jeho kniha Návrhy a stavby (1963); v roce 1965 byl jmenován zasloužilým umělcem.
Zdroj: Jan Dvořák – Radniční noviny Prahy 3
