Převažující představy o asasínech se často nesou směrem k vraždám, na které byli tito chladnokrevní zabijáci najímáni. V podstatě se však jednalo o sektu, neboť zde existovalo několik přísně oddělených „tříd“. Ti nejvyšší se zabývali studiem posvátných textů, pod nimi pak v hierarchii stáli lidé, kteří zajišťovali běžné denní potřeby a nejníže postavení pak asasínům přinesli právě pověst úkladných vrahů, najímaných na tu nejjemnější práci.
O skutečné organizaci a učení asasínů je toho však známo poměrně málo, neboť asasínská knihovna shořela při dobytí hradu Alamútu Mongoly. Navíc informace, které se dochovaly, spojují skutečnost s nejrůznějšími pověstmi a legendami.
Prakticky nejspolehlivějším pramenem je v tomto ohledu cestopis Milion ze 13. století, jež napsal cestovatel Marco Polo. Podle Marca Pola údajně v horách existovala tajná zahrada s nádhernými stromy a keři, kde stály paláce zdobené zlatem a žily tam nejpůvabnější ženy na světě. Byl zde prý, po určité době, povolen pobyt bojovníkům, kteří se sem dostávali omámeni opiem a hašišem. Vůdce Hasan je v jejich stavu omámení přesvědčoval o tom, že pokud pro něj budou neohroženě bojovat a zemřou jako mučedníci, vrátí se pak do tohoto ráje již navždy…
Další legenda vypráví o tzv. „skoku smrti“ a jeho popis se objevuje v několika evropských kronikách. Nejslavnější pojednání o tomto skoku je spojováno s návštěvou hraběte Jindřicha ze Champagne, titulárního krále jeruzalémského, u vůdce asasínů. Na důkaz svého tvrzení, že žádný z křesťanských bojovníků nemůže být tak oddaný, vydal vůdce pokyn dvěma mladíkům, stojícím na vrcholu vysoké věže. Ti bez sebemenšího zaváhání ukončili své životy skokem z věže.
