Byl to zástup, který se dal přehlédnout jedním mrknutím oka. Čtyři stovky mužů, žen i dětí. Putovali pěšky, i na dvanácti selských vozech. Jen ti staří a slabí se vezli. Ostatní se trmáceli po blátivých cestách. Tam, kam ještě nedosáhlo slunce, se ještě krčily zbytky sněhu doznívající zimy, a led křupal pod nohama.
Nebylo divu, byl teprve konec března a v patnáctém století byly zimy tuhé. Devět jezdců doprovázelo tuto zvláštní skupinu, která vypadala naprosto bezbranně. Skupinu, na které by si jistě s chutí smlsl každý, řádně ozbrojený, jízdní oddíl. Také se brzy našel, kořist vypadala opravdu velmi lákavě.
Pár stovek selských otrapů, vedených několika muži v letech, kteří jistě brzy upustí meč vysílením. Dva tisíce koní proti devíti. Každá vojenská příručka tehdejší doby by řekla, v takovém případě odhodit zbraň, padnout na kolena a prosit vítěze o milost.
Dva tisíce proti devíti. Však se na ně podívejte. Takové místo by si mohl vybrat jedině sebevrah, nebo člověk, který je opravdu zvyklý pouze kydat hnůj. Ukryjí se za směšnou vozovou hradbu, a sami nám skočí do pasti. Kam chtějí ti blázni utéct? Z každé strany rybník, za nimi nějaká bažina a hráz. Hrdlo láhve je širší, odtud nám neutečou. Vůbec nezáleží na tom, že ten jeden rybník je vypuštěný.
Psal se 25. březen roku 1420. Husité opustili Plzeň, která jim rozhodně nesvědčila, před několika dny. Vzdálenost mezi Plzní a Sudoměří u Písku se za těch šest set let jistě nezměnila, byla stále sto deset kilometrů, jako dnes a všichni již měli putování v lezavé zimě plné zuby.
Cílem bylo Hradiště hory Tábor, ke kterému zbývalo dalších čtyřicet kilometrů. Katolickým pánům se rozhodně nelíbil fakt možného zesílení posádky tohoto čerstvě nalepeného města a rozhodli se zaútočit.
To, co se tenkrát odehrálo, je předmětem mnoha knih, odborných publikací, vojenských historiků, i lidí romanticky založených jako byl třeba pan Jirásek. Bitva, která se stala legendou. Vojenský zázrak, brilantní využití terénu a fakt, že není úniku, to vše se spojilo a připravilo pětinásobné přesile nepřátel těžkou porážku. Oběti byly na obou stranách a nebylo jich málo.
Bylo to něco tak nového, nečekaného, že se bitva u Sudoměře dostala i do legend a pověstí. Prádlo naházené do bahna rybníku Škaredý, do kterého se zamotaly nohy koní, útočících jezdců, patří zřejmě do říše pohádek. Zajímavější je údaj o tom, že slunce nečekaně brzy zapadlo a v nastalé tmě se železní páni pobili mezi sebou. Nabízí se možnost zatmění slunce. To skutečně proběhlo, ale o celý rok dříve, 26. 3. 1419. Je tedy docela možné, že kronikáři tento údaj zaznamenali, ale spletli se o rok. Nebo se jim spíše tento fakt líbil a hodil se, tak ho přidali jako zázrak, který pomohl husitům k vítězství.
