Spor dvou současně zvolených římských králů, Ludvíka IV. Bavora a Fridricha I. Habsburského nebo též Sličného se táhne od podzimu roku 1314 a těžce doléhá na říši. Dosavadní boje obou králů končily nerozhodným výsledkem, především kvůli Ludvíkově nerozhodnosti, jako např. předloni poblíž města Štrasburku v Alsasku mezi dny 29. srpna až 3. září 1320. Tam se sice vojska obou králů setkala, avšak místo bitvy došlo pouze na rabování okolí.
Nyní oba králové znovu sebrali silná vojska a setkali se 28. září 1322 u městečka Mühldorfu, kde každý stál na jedné straně řeky Inn. Když se český král Jan Lucemburský dozvěděl, že Fridrich má zatím na bojišti připravenou jen část své armády a ta druhá se nachází teprve někde u Mnichova, určitě nechtěl dále vyčkávat na její příchod a trval na okamžité bitvě, dokud mělo vojsko Ludvíka Bavora nad Fridrichem mírnou převahu.
Svojí rozhodností si tak vysloužil v nadcházející bitvě vrchní velení. Po mši 29. září zavelel k útoku proti Fridrichovu vojsku, ale musel tento výpad třikrát opakovat, než se mu podařilo postavení nepřítele prolomit. Rozhodující roli přitom sehrála záloha těžké jízdy, která v příhodný okamžik vpadla Fridrichovi do boku. Poslední fáze bitvy pozdě odpoledne se stala už jen bitvou pěšáků, protože tou dobou již byla zabita většina koní. Údajně jich tam tehdy bylo zabito na tři tisíce. Po boji bylo na místě nalezeno 1100 mrtvých mužů z obou vojsk a Ludvík IV. Bavorský navíc zajal 1400 šlechticů z Fridrichovy strany. Ostatní se zachránili útěkem. Do zajetí Ludvíka Bavorského tehdy padl i sám Fridrich Sličný a jeho bratr Jindřich, kterého v poutech dopravil právě Jan Lucemburský do vězení na hrad Křivoklát.
Touto prohrou ztratil Fridrich Sličný definitivně možnost stát se jediným říšským králem a titul s konečnou platností získal Ludvík Bavorský. Svému spojenci, Janu Lucemburskému, se odměnil vskutku královsky, daroval mu Chebsko a umožnil mu získat opravdu tučné výkupné za jeho cenného zajatce. Zdálo by se, že spojenectví a snad i přátelství mezi těmito dvěma muži je tím utuženo navždy, ale skutečné dějové zvraty leckdy předčí i to, co by vymyslel nějaký romanopisec nebo scénárista.
V tomto případě došlo k tomu, že druhorozený syn Jana Lucemburského a mladší bratr Karla IV., Jan Jindřich Lucemburský, si roku 1330 vzal za manželku Markétu Tyrolskou zvanou též nepříliš lichotivě Pyskatá, jedinou a tudíž výjimečně bohatou dědičku svého otce Jindřicha, vévody korutanského. V době sňatku bylo Janu Jindřichovi 8 let a jeho nevěstě o čtyři roky víc, čili je jasné, že manželství nebylo konzumováno hned po svatbě. Zřejmě ale k intimnímu soužití nedošlo ani později, protože roku 1341, kdy bylo Janu Jindřichovi už 19 let, Markéta požádala o zrušení manželství z důvodu jeho impotence. Ludvík IV. Bavor, tehdy již římský císař, který si nárokoval i některé papežské pravomoci, toto manželství zrušil. Ovšem poněkud účelově, protože Markéta se ještě téhož roku stala druhou manželkou jeho syna, ovdovělého Ludvíka V. Bavorského.
To Lucemburkové vnímali jako značnou újmu a navíc i pohanu, vzhledem k důvodu zrušení manželství Jana Jindřicha, což provázely i historky barvitě popisující jeho neúspěch v manželském loži. Osobní spor Ludvíka IV. Bavorského a Jana Lucemburského skončil vlastně až jejich smrtí. Jan Lucemburský v roce 1346 prosadil zvolení svého syna Karla římským králem, a to jako vzdorokrále proti Ludvíku IV. Bavorovi. Než se celý spor mohl rozhodnout vojensky, Jan Lucemburský padl v roce 1346 u Kresčaku a Ludvík IV. Bavor nečekaně zemřel při lovu na medvěda – při záchvatu mrtvice spadl z koně a na místě si zlomil vaz. Karel IV. se tak rázem stal jediným a právoplatným římským králem. A nakonec i jeho mladší bratr Jan Jindřich dokázal, že to s ním jako s mužem nebude tak špatné. V druhém manželství s Markétou Opavskou se mu narodilo šest dětí a měl i jednoho levobočka.