První vyhrání z kapsy vyhání…
Psal se rok 1302. Zpočátku se zdálo, že rokem šťastným pro granadského emíra Muhammada II., vládce poslední výspy muslimské moci v Iberii. Alespoň jarní události tomu nasvědčovaly, neboť zrovna uzavřel smlouvu s křesťanským Kastilsko-Leónským královstvím, nepřítelem Granady, a získal zpět část ztraceného území. Muhammadova vláda se vyznačovala nákladnými a komplikovanými válkami proti nepřátelům – jak v křesťanské části Pyrenejského poloostrova, tak v islámské severní Africe. Konečně však dosáhl období míru, vzácného u emirátu v tak nebezpečné poloze.
Osudný koláč od syna
Snad díky optimistické náladě vydal se Muhammad jednoho dubnového dne navštívit svého nejstaršího syna. Rodinná hostina by nebyla ničím historicky zajímavým, kdyby rozjařený vladař nepozřel nabídnutý koláč. Za několik dní zemřel na náhlou nemoc a jeho syna okamžitě prohlásili za emíra Muhammada III. Mohou být horší způsoby, jak se stát vládcem, ale není jich mnoho…
Dvojí duše krutovládce
Jaký byl nový panovník? Podle všech pramenů emocionálně labilní s rozštěpenou osobností, navíc s nevypočitatelným temperamentem a náběhem k sadismu. Ten se projevoval nejen tím, že Muhammad snadno vydával rozkazy k popravám lidí zatčených pro celkem nepatrné důvody, ale i těch, kteří s nimi projevili soucit. Kupříkladu strážce, jenž několika hladovějícím vězňům podal kus chleba, byl zabit, sotva se to emír dozvěděl. Přes své záchvaty brutality však Muhammad miloval a podporoval umění i vědu. Soudobý kronikář napsal, že mu od čtení mnoha knih při svíčkách zeslábl zrak.
Ve stínu ambiciózního sekretáře
Emírovo duševní zdraví se nelepšilo a jednou se dokonce sám před celým dvorem označil za blázna. To už si také uvědomoval, že skutečnou moc ve státě převzal vezír Ibn al-Hakim, který se netajil svým vlivem a využíval politické zástěrky pro osobní účely. Al-Hakim vydával vlastní dekrety z paláce, kde žil lépe než sám emír. To nemohlo mít dobrý vliv na dvořany ani na obyvatelstvo, protože téměř všichni věděli, že politickou kariéru započal jako pouhý sekretář.
Již nešlo zabránit tomu, aby mocichtivý vezír proti sobě poštval příliš mnoho nepřátel a dopustil se fatálních chyb. Pomalu začal doutnat politický převrat. Slabý panovník už ani nedokázal zabránit smrti vlastního vezíra, jehož ubodání byl nucen přihlížet. Mohutné al-Hakimovo tělo útočníci nakonec hodili napospas rozzuřenému davu.
Lehce nabyl, lehce pozbyl…
To s sebou přinesl revoluční rok 1309. A ještě jednu, pro dosavadního vladaře zásadní změnu. Muhammadův bratr Nasr využil okamžitě všeobecné nespokojenosti a v březnu téhož roku se zmocnil trůnu. Skutečnost, že nechal Muhammada v ústraní klidně dožít, i když pod ozbrojenou stráží, výmluvně ukazuje, jak bezvýznamnou osobou se Muhammad stal. Zemřel o pět roků později ve věku 56 let.
Zdroj: Chad Denton (Největší krutovládci v dějinách Evropy, 2006)
