Dvacet šest panelů za výlohami Skleněného paláce přináší bohatý textový a fotografický materiál, který odhaluje zlomek informací o životě a díle mnohých Čechů, kteří přispěli k rozvoji Bulharska po osvobození v roce 1878. Neexistuje žádná oblast veřejného života, do které by nebyla zapsána jména Čechů, kteří se svými znalostmi a dovednostmi podíleli na cestě k bulharské prosperitě.
Bulharsko se vydalo na cestu budování institucí po svém osvobození v roce 1878. Pojmem Osvobození Bulharska je označován souhrn událostí, vyplývajících z Rusko-turecké války (1877–78), jejichž výsledkem bylo znovuzískání nezávislosti bulharského lidu a vznik samostatného bulharského státu podle Sanstefanské mírové smlouvy z 3. března 1878. Na základě této smlouvy ztratila Osmanská říše značnou část svého území a Bulharsko své postavení coby klientského státu.
Bulharsko prošlo po roce 1878 výraznou modernizací a mohutným vývojem na poli hospodářském i duševním. Dlouhý proces si žádal dostatek osobností. Do Bulharska přijeli podnikaví, aktivní a pokrokoví čeští specialisté v různých odvětvích. Byli to řemeslníci, polygrafové, pivovarníci, stavitelé. S Bulharskem spojilo svůj osud i hodně předních českých intelektuálů, vzdělaní učitelé, inženýři, architekti, historici, malíři, hudebníci. Mnozí Češi přijali cizí zemi, kde bydleli a tvořili, za svou druhou vlast a zůstali v ní navždy.
„Boje za bulharskou svobodu našly v Čechách živou ozvěnu. Zvláště generace, která se zrodila kolem 50. let, byla napojena šťávou českého obrozenského hnutí, a proto tím živěji planuly v ní sympatie k mladé větvi slovanské, která se po staletích útisku a bídy vzchopila k samostatnému svobodnému životu,“ napsal Viktor Šuman (1882 v Libuni u Jičína – 1933 v Praze), středoškolský profesor, redaktor Díla, Národních listů a Samostatnosti, autor řady monografií vynikajících výtvarníků, učebnice němčiny a překladatel a čelný Sokol.
První ministr vyučování Marin Drinov a jeho nástupce Konstantin Jireček povolali do Bulharska mimo jiné italského malíře Bolungara, Dalmatince Arndta, Francouze de Forka, Rusku Slepjanovou, a také Čechy.
Z malířů byl tu první Otto Hořejší (1857 v Modřejovicích – Slabcích – na Rakovnicku – 1937 v Gorne Orechovici v Bulharsku), který působil na gymnáziích v Trnově a v Kazanliku, pak profesor na gymnáziu v Sofii, kde současně učil perspektivě na akademii umění. Maloval hlavně zátiší, vynikl jako skvělý malíř drůbeže.
Jako takového ho ponechme jeho zájmům a věnujme se dalšímu emisarovi českého malířství – Ivanu (Janu Václavovi) Mrkvičkovi. Pocházel z Vidimi u Dubé, kde se narodil 23. dubna 1856 a kde byl otec Ferdinand šafářem. Když bylo malému Janovi – Ivanovi pět let, přestěhovala se rodina do Nového Města nad Metují. V roce 1870 přišel do Prahy na Malostranské gymnasium, kde pobyl čtyři leta a poté byl přijat na pražskou akademii, kterou řídili Antonín Lhota a pak Jan Sweerts. Po smrti otce mu nastaly existenční starosti, tedy přijal místo asistenta kreslení na reálném gymnáziu ve Spálené ulici, kde působil po boku prof. Jakuba Husníka (1837 ve Vejprnicích u Plzně – 1916 v Praze) a zastupoval ho, když ten v roce 1879 založil zinkografickou dílnu a fotografický ateliér a začal vyrábět patentovaný fotolitografický papír. Pro Husníka také dělal, když se prováděla malířská výzdoba Národního divadla, pracoval na poslední Alšově lunetě.
Mrkvička přišel do Plovdivu v roce 1881 na pozvání vlády tehdejší Východní Rumelie. Zde působil do roku 1889 jako učitel kreslení na gymnáziu. Zvyky bulharského lidu, pestré kroje a nepřeberné bohatství krásných typů otevíraly mladému malíři široké pole. Věnoval všechen čas studiu krojů a prošel všechny kouty nové vlasti. Ale těch překážek! Pověrčivý lid nechtěl se propůjčovat za model, přesvědčen, že do roka zemře každý, kdo se dá malovat nebo fotografovat. A ten nedostatek malířských potřeb – v celé zemi nebylo možno dostat ani plátna, ani barvy, ani štětce; spojení s cizinou bylo tak mizerné, že trvalo několik měsíců, než objednané zboží z ciziny došlo!
Od roku 1889 byl Mrkvička v Sofii, kde působil na gymnáziu jako učitel kreslení – až do roku 1896, kdy jeho zásluhou došlo k založení kreslířské školy. Byl pak prvním ředitelem tohoto ústavu, po boku mu stáli Antonín Mitov a Boris Schatz. Mrkvička učil kreslení, Mitov přednášel dějiny umění a učil praktické perspektivě, Boris Schatz, rodilý Rus, učil modelování, místní lékař přednášel anatomii.
Z žáků, kterých bylo prvním rokem padesát, byla zřízena průpravná třída, v níž se především kreslilo a modelovalo. Ze značného počtu prvních žáků je patrné, jak bylo zřízení tohoto ústavu v Bulharsku naléhavé. Druhým rokem se přihlásilo čtyřicet žáků, takže bylo nutno povolat další učitele, tedy i Jaroslava Věšína (1860 ve Vraném na Slánsku – 1915 v Sofii). V roce 1909 dorazil pak i grafik Josef Pitter (1881 v Kostelci nad Černými lesy – 1925 v Praze).
Ivan Mrkvička řídil ústav až do roku 1908, kdy byla kreslířská škola proměněna na školu umělecko-průmyslovou – s rektorem v čele. Jako učitel tu působil do roku 1921, kdy odešel do výslužby. Z jeho školy se pak vyvinula malířská akademie.
Mrkvička se věnoval historickým námětům, ale větší část jeho tvorby tvoří scény z každodenního života. Obyčeje, svátky, tance. To vše Mrkvička maloval s etnografickou precizností. Vzorem v tomto žánru je jeho proslulý obraz Račenica – v dřevěné krčmě se sešli bulharští sedláci, dva tančí národní tanec choro.
Mrkvička výborně zvládal klasické malířské a kreslířské techniky a jeho tvorba byla konzervativní, ač se blížil k českému symbolismu.
K jeho nejlepším pracím náleží obraz Zádušnice (Dušičky) – v určité dny v roce kladou bulharské ženy na hroby svých zemřelých chléb, med, ovoce a víno, zažehují jim svíce a oplakávají jejich ztrátu; kněz chodí od hrobu k hrobu, část jídel rozhodí po hrobě a porosí je vínem, modle se při tom za duši zesnulého; poté se ženy sejdou na určitém místě hřbitova, oddělí část jídel knězi a zbytek snědí.
Ivan Mrkvička je také autorem mnoha vysoce kvalitních portrétů – například cara Ferdinanda I. nebo carevny Eleonory. Byl jedním z tvůrců tehdejšího znaku Bulharska a znaku Sofie.
Z Bulharska se Mrkvička vrátil zpátky do Čech v roce 1921. Doma se věnoval hlavně malování portrétů, mimo jiné i významných politiků (kancléře Šámala, primátora Baxy nebo ministra Klofáče). Zemřel v Praze 16. května 1938.
Avšak nejen umělci, i jiní intelektuálové odcházeli do Bulharska, kde mnozí z nich našli nový trvalý domov. Chemik Ludvík Lukáš tu psal své učebnice, rovněž filolog Václav Dobruský, správce sofijského musea, které založil Konstantin Jireček; archeologové bratři Škorpilové, Karel a Hermenegild, založili muzeum ve Varně, přišli sem matematikové Theodor Monin a Antonín Šourek… Na výstavce dozvíte se víc o Jaroslavu Věšínovi, grafiku Josefu Pitterovi, pivovarnících bratrech Proškových nebo o herci a řediteli sofijského Národního divadla Josefu Šmahovi.
Výstava je k vidění za výlohami Skleněného paláce do 7. února.
/ Zdroje: Viktor Šuman: Bulharské umění, Zlatá Praha, 1926; Světozor, 1926, Šestka
