Výstava Rembrandt: Portrét člověka byla otevřena zatím jen necelé tři týdny. Expozice čítá více než 110 děl z významných tuzemských i zahraničních institucí a soukromých sbírek, včetně jediné Rembrandtovy malby na našem území, Učence ve studovně.
Rozsáhlý projekt byl již jednou kvůli pandemii odsunut a nebylo vůbec jisté, zda se ho povede zrealizovat. Přípravy se protáhly o několik intenzivních měsíců, nicméně díky vstřícnosti zapůjčitelů se to podařilo. Nikdy nebylo možné u nás vidět tolik Rembrandtových děl pohromadě a výstava obdobného významu se nemusí opakovat desítky let. Vzhledem k velkému množství mezinárodních zápůjček nejspíš nebude možné výstavu v paláci Kinských, která trvá do 31. ledna 2021, prodloužit.
Po dobu temna Národní galerie návštěvníkům a milovníků umění výstavu zprostředkovala alespoň online.
Teď se brány Kinského paláce na Staroměstském náměstí znovu otevřely, nebo spíš pootevřely. Zatímco před vládní uzávěrou sem mířilo tisíc lidí denně, teď jich může být uspokojena asi jen půlka, podle propočítání omezení kapacity bude moci expozici vidět v jeden čas jen 40 lidí. Proto Národní galerie počítá i s prodloužením návštěvní doby.
Poznání Rembrandtovy tvorby nikdy nemůže být úplné bez grafiky a kresby, jelikož zejména grafice se Rembrandt věnoval se stejnou intenzitou a invencí jako malbě a právě proto je pracím na papíře věnována stejná pozornost jako malbě.
Epilog výstavy potom nabídne moderní pochopení Rembrandtova díla v tvorbě předních současných umělců. Jejich autorská intepretace pražského Učence ve studovně ukazuje, že Rembrandtovo dílo je i více než tři sta padesát let po umělcově smrti stále zdrojem inspirace.
Výstava představí řadu prvotřídních děl zapůjčených z významných tuzemských i světových muzeí a galerií, jako je například Moravská galerie v Brně, Arcibiskupství olomoucké, Královská kanonie premonstrátů na Strahově, galerie a muzea v New Yorku, Antverpách, Amsterdamu, Innsbrucku, Londýně, Drážďanech nebo ve Vídni.
Patřilo by teď připomenout život velkého Rembrandta. Tak co kdybychom použili text spisku kulturního historika Ernsta Wilhelma Bredta (1869 v Lipsku – 1938, Percha, Starnberg, Německo) „Erfolgreiche Künstler und andere“, který vyšel krátce před první světovou válkou a který roztomile vypráví o různých životních slabůstkách velkých mistrů?!
Narodil se v Leidenu roku 1606, ve městě kvetoucím a bohatém, v zámožné měšťanské rodině, otec byl mlynářem a okresním starostou, matka pocházela z rodiny váženého pekaře. Ze syna chtěli mít učence, posílali ho do latinských škol, ale všecko se mu tam příčilo a nutilo ho k malování.
A tak tedy čtrnáctiletý hoch přišel do učení k leidenskému malíři Jacobu I. van Swanenburgovi (1571 – 1638), po třech letech do Amsterodamu ke slavnějšímu Pieteru Lastmanovi (1583 – 1633).
V osmnácti letech odešel z Lastmanova ateliéru do rodného města, ne do Itálie, jak se tenkrát vyžadovalo od každého malíře. Rembrandt byl veselý, umíněný, nerad se dával někým poučovat. Zaprotestoval si, postavil si hlavu a všecky žádosti mnichů i hrozby otcovy zůstaly bez výsledku. Domovina se svými plochými poli a fantastickými mlýny poskytovala mu dost námětů a uměleckého vzrušení. Vyrostl v něm zdravý a pravý Holanďan. Miloval venkov, ale města takřka neopouštěl.
A zejména Amsterodam se svými loděnicemi a se svým živým námořním ruchem mu byl neskonale milý. Všecka ta vřava, pohyb, zmatek a ruch poskytly mu daleko víc látky než daleké a vyježděné cesty do Itálie jeho druhům. Stal se malířem – kacířem.
Mladý umělec hýřil sebevědomím. A právě toto sebevědomí připoutávalo k němu mladé lidi. Ve 22 letech byl už mistrem, měl žáky, mezi nimi i velmi nadaného Gérarda Dowa (Gerrita Doua). Získával pověst i mimo domovinu. Jeho obrazy jsou reprodukovány, v Paříži se nabízí bohatý nakladatel. Objednávky portrétů se množí, obchodníci s obrazy se předhánějí, je zřejmé, že Rembrandtovy obrazy jsou jedinečné. Nadchází doba Rembrandtovy slávy.
Rembrandt se oženil s bohatou mladou Saskií van Uylenburchovou, velmi bohatou osiřelou neteří obchodníka s obrazy. Mladá žena ho zavedla na cestu společenského života. Byl skvěle zabezpečen a jeho úspěchy jako učitele byly tak veliké, že si brzy najmul celý dům, aby pojal všecky žáky. Každý žák mu platil ročně 100 zlatých a podle tehdejšího zvyku připadal mu i výnos obrazů, namalovaných žáky pod jeho dohledem. A tak proběhlo devět roků slunného štěstí se Saskií, devět let klidu a práce v naprostém zabezpečení materiálním i v naprostém vnitřním štěstí.
Ale koncem těchto let počínají do Rembrandtova života zapadávat první setmělé paprsky – první znamení, že veliký umělec není z těch mužů, kteří by si dovedli štěstí udržet.
Rembrandt neměl obchodní talent, neuměl nabízet, neuměl prodávat a neuměl si ani umluvenou cenu vydobýt.
Začaly starosti, neboť Rembrandt naplnil svůj dům největšími drahocennostmi a výzdobami. Kupoval všecko, co shledal pěkným. Šíji své krásné Saskie ozdobil nejdrahocennějšími šperky, vždyť byla jeho štěstím i dobrou hvězdou, ale její značné věno se tím rychle rozpadalo. A to tím spíše, že Rembrandt, špatný počtář, měl dojem, že ono věno je daleko větší, než bylo.
Když Saskia roku 1642 zemřela, oslabena častými porody, při kterých se narodily mrtvé děti, ukázalo se, že nezbylo nic. Pravda, zbyly drahé náhrdelníky, diamantové prsteny a dvě obrovské perly, ale na tyto vzpomínky se Rembrandt neodvážil sáhnout.
Ještě před smrtí své choti počal malovat svoji „Noční stráž“ — a je právě tragické pomyšlení, že zrovna tento obraz, nejskvělejší projev mistrova umění, stal se úrazem jeho další existence. Noční hlídka – jinak Noční stráž nebo Střelecká výprava – je totiž hromadným portrétem členů střeleckého spolku, a Rembrandt i zde vytvořil něco „podle své hlavy“. Uspořádání postav, založené z důvodů malířských velmi originálně, odporovalo úplně názoru positivních a střízlivých střelců. Geniální šerosvit obrazu teprv už docela popletl dobré tatíky, kteří se v té tmě ani poznat nemohli. A co víc, ač všichni zaplatili stejně, někteří nebyli na obraze v plné postavě, nádherně oděni, některým bylo vidět jen hlavu, kus tváře.
Od té chvíle ztratil Rembrandt všecky zákazníky z kruhu měšťáků a jeho portrétní umění, do té doby hlavní zdroj příjmů, přestalo ho živit.
Po téhle patálii a po Saskiině smrti šlo to u Rembrandta s financemi rychle ke dnu. V nouzi počal spekulovat na tehdejší burze a prodělal mnoho trapných exekucí. Jeho dobré srdce a geniální lehkomyslnost ale zůstala. Umělecky při tom rostl a zrál.
Od roku 1649 mu byla služebnicí a později i oddanou družkou Hendricka Stoffelsová, dobrá, starostlivá a chápavá bytost, vztah trval až do její smrti v roce 1662. Že si jí Rembrandt nevzal, vězelo jen v testamentu žárlivé nebožky, která si podmínila užívání zbytku věna, jen pokud zůstane vdovcem. A tak starost o peníze nepřestala.
Někdy v letech 1657 až 1660 ohlásil mistr úpadek. Všecko, co mu patřilo, bylo rozprodáno. I rozdělané obrazy!
Konečně – zruinován docela – umřel takřka vysílením a hladem v 63 letech svého zázračného života.
Ale už dost! Ernst Wilhelm Bredt až je příliš melodramatický!
Zkusíme to jinak: bez pomoci své milenky, dřívější služky Hendrijky, byl by upadl v nouzi a bídu. Milenka, se kterou se nedal oddat, ho neopustila, ale zařídila si obchod s obrazy a uměleckými předměty a ponechala stárnoucího umělce u sebe. Umělec žil v Amsterdamu jako zchudlý malíř, nepřestávaje umělecky tvořit až do své smrti 8. října 1669.
To už je lepší konec, že?!
Fakt je, že o závěru Rembrandtova života koluje mnoho teorií, ale nejpravděpodobnější je ta, která vypráví o umělcově bídě a nevděčnosti Holanďanů k jejich největšímu malíři. Rembrandt zestárl s určitým stálým majetkem, byl váženým mužem, který měl stálý okruh svých přívrženců. Jako geniální mistr světového malířství byl ale doceněn – jak jinak – až po smrti.
Zdroj: Český svět, 1906, 1914
