Ruský malíř, grafik a teoretik umění Vasilij Kandinskij patří spolu s Františkem Kupkou, Kazimirem Malevičem, Mikolajusem Čiurlionisem a Pietem Mondrianem k průkopníkům abstraktního malířství.
Kandinskij se narodil 16. prosince 1866 v Moskvě v zámožné obchodnické rodině, která se brzy odstěhovala z Moskvy do Oděsy. Po maturitě studoval v Moskvě práva, ekonomii a etnologii a roku 1892 začal učit právo na Moskevské univerzitě, vedle toho však stále maloval. Roku 1889 podnikl výpravu na severní Ural, kde studoval právní systém syrjanských kmenů. Neobyčejně ho zaujaly geometrické a abstraktní malby na jejich bubnech, což se zřetelně projevilo na jeho obrazech.
Pro jeho rozhodnutí ukončit akademickou dráhu a zcela se věnovat malířství byla určující moskevská výstava francouzských impresionistů (1895), kde ho uhranul Monetův obraz Kupky sena.
„Až do té chvíle jsem znal jenom realistické umění. A náhle jsem stál poprvé před obrazem, který měl podle katalogu představovat kupku sena, a já to nepoznal. Vše to ve mně zanechalo zmatený dojem, ale tehdy jsem ještě nemohl předvídat přirozené důsledky toho objevu,“ líčil později.
V roce 1896 odešel do Mnichova, který byl v té době po Paříži druhým uměleckým centrem v Evropě. V roce 1900 byl přijat na tamní akademii do třídy renomovaného malíře Franze von Stucka. Po roce ale školu opustil a založil s přáteli skupinu Phalanx, zaměřenou proti akademickému způsobu malby. V rámci Phalanx (zrušené 1904) otevřel Kandinskij vlastní malířskou školu, kde poznal svou pozdější dlouholetou družku Gabriele Münterovou (1877 v Berlíně – 1962, Murnau am Staffelsee v Bavorsku).
Když vypukla první světová válka, musel Kandinskij jako občan nepřátelského státu Německo opustit. Spolu s Münterovou uprchl počátkem srpna 1914 do Švýcarska a odtud v listopadu téhož roku už sám odjel do Ruska (a Münterová do neutrálního Švédska).
Kandinskij se usadil v Moskvě, kde byl profesorem na uměleckých školách.
Podobně jako další avantgardní umělci se dal i Kandinskij do služeb nového bolševického režimu, ačkoliv jej Říjnová revoluce připravila o značný zděděný majetek. Protože ale záhy bolševici začali omezovat i uměleckou svobodu, na konci roku 1921 Kandinskij odjel do Berlína.
Neměl zajištěnou další existenci, proto rád přijal pozvání architekta Waltera Gropia a stal se učitelem v Bauhausu ve Výmaru, v Dessau a v Berlíně.
Kandinskij zde přednášel o teorii formy a vedl malířský ateliér. V Bauhausu se sblížil se švýcarským malířem Paulem Klee, kterého znal už z dob mnichovských studií.
V této době se i pod vlivem ruského konstruktivismu v jeho obrazech definitivně prosadily geometrické struktury.
V roce 1928 získal německé občanství, když ale nacisté roku 1933 Bauhaus uzavřeli, odešel Kandinskij v prosinci 1933 do Francie, kde roku 1939 získal občanství.
Usadil na západním předměstí Paříže, v Neuilly-sur-Seine.
V posledních deseti letech života ve Francii namaloval Kandinskij téměř 150 olejomaleb a asi 200 akvarelů. V obrazech z posledních pěti let malíř ryzí abstrakci opustil. Jeho závěrečné tvůrčí období se vyznačuje snahou o syntézu západního racionalismu s barevností východního umění. V obrazech rozmísťoval různé hravé biomorfní tvary odvozené ze světa flóry a fauny, přiblížil se tak dílům surrealistů a Joana Miró.
V roce 1937 zabavili nacisté v německých muzeích 57 jeho obrazů a řadu z nich vystavili na výstavě „zvrhlého umění“ v Mnichově.
V roce 1939 dokončil svůj poslední velký obraz s názvem Kompozice X, pak maloval maloformátové oleje na kartonu (posledním je Zmírněný elán z léta 1944).
Vasilij Kandinskij zemřel 13. prosince 1944 v Neuilly-sur-Seine na arteriosklerózu.
Nejvíce Kandinského obrazů je umístěných v městské galerii Lenbachhaus v Mnichově. Velké kolekce vlastní rovněž Centre Georges Pompidou v Paříži a Guggenheimovo muzeum v New Yorku.
Zdroje: L. Lassaigne, Lexikon moderního malířství; paxik, Osobnosti.cz
