Připomínku na dětskou hvězdu, která nikdy nestihla zestárnout, iniciovali jeho bývalí přátelé a jejího slavnostního představení v ulici Petra Rezka, kde od svých dvou let až do předčasné smrti Tomáš bydlel, se účastnil i jeho otec Václav. Jen pro zajímavost, ulice se od roku 1951 jmenuje po příteli Jana Želivského a husitském radikálovi popravenému roku 1422 řečeném Petřík. Ale populární zpěvák Petr Rezek zde bydlí již řadu let také.
Ale zpět k Tomášovi. K filmu se dostal v pouhých osmi letech díky svému strýci Janu Jindrovi, který byl rekvizitářem na Barrandově a který ho doporučil na záskok malé roličky ve filmu Marečku, podejte mi pero. Možná si na něj vzpomínáte, jak nese roztržitému chemikáři Františku Filipovskému vzkaz od pana ředitele. Režisér filmu ho pak obsadil do dalšího „trháku“ s názvem Ať žijí duchové. A nato přišly jeho nejslavnější role v komediích Marie Poledňákové Jak vytrhnout velrybě stoličku a Jak dostat tatínka do polepšovny. Režisérku na prvním setkání, kde bylo ještě dalších 140 dětí, prý příliš nezaujal, a tak ho poslala domů. Jenže Tomáš si tam zapomněl čepici, a když se pro ni vrátil a začal to štábu jen mimikou a gesty vysvětlovat, aby snad nerušil ostatní, nakonec ho Poledňáková pozvala do dalšího výběru. Na kamerových zkouškách už ji přesvědčil docela, stejně tak jako své budoucí filmové rodiče Janu Preissovou a Františka Němce.
Hrát už nechtěl
Svou bezprostředností i talentem si brzy získal srdce diváků a větší dětskou hvězdu český film zřejmě nepamatuje. Jenže v 11 letech se Tomáš rozhodl s hraním přestat. Herectvím se živit nechtěl, nepřipadalo mu to důležité, a nikdy později už se na své filmy nechtěl dívat, a ani svým přátelům vyprávět veselé historky z natáčení. Ještě dokončil rozdělané filmy, například poslední část takzvané šumavské trilogie – Pod jezevčí skálou, Na pytlácké stezce a Za trnkovým keřem, nebo Prázdniny pod psa. Jeho filmová kariéra trvala šest let. Víc ho však zajímalo studium gymnázia a následně práv na Karlově univerzitě. A také holky. S jednou z nich, pozdější slavnou zpěvačkou Lucií Bílou, se seznámil v hospodě v Nuslích, kde oba bydleli. Prožili spolu poslední čtyři měsíce jeho života. „Nevím, jestli bychom spolu zůstali pořád jako partneři, ale určitě bychom vždycky byli přátelé,“ vzpomínala na něj Bílá. „Byl slunce a dodnes mi chybí,“ dodala.
Pár piv a konec
Když mu bylo 21 let, těsně před dokončením práv, se Tomáš nešťastnou náhodou zabil v autě. Osudného 8. března 1990 poseděl s kamarády v hospodě Na Křižovatce nedaleko Polevska u České Lípy. Najedl se tam, vypil k tomu pivo, zahrál si kulečník, a pak se rozhodl vyzkoušet si kamarádovu novou červenou škodovku. Spolu s jejím majitel vyjeli nahoru na kopec, otočili se, a když se vraceli zpátky, Tomáš nezvládl smyk v namrzlé zatáčce. Narazil čelně do stromu a bezpečnostní pás, který se mu zařízl do těla, mu způsobil těžká vnitřní zranění, kterým podlehl. Protože byl známý jako velký rošťák, když jeho mamince přišli policisté oznámit tragickou zprávu o jeho smrti, nejprve je vyhodila. Myslela si, že je to součást nějaké jeho další klukoviny. Bohužel nebylo. Na místě jeho nehody stojí od roku 2015 díky jeho brněnskému fanouškovi Hynkovi Charousovi žulový pomník. Za výrobou a instalací nuselského pomníčku stál zase mimo jinými jeho přítel z dětství Ota Kars, autor knihy Jmenuji se Tomáš. Tomáš Holý a grafického románu V hlavní roli Tomáš Holý. O nehasnoucí oblibě herce, který zemřel již před více než třiceti lety svědčí i to, že prvně jmenovaná kniha získala v roce 2018 v literární soutěži Magnesie Litera cenu čtenářů, i to, že na knižním trhu je hned několik knih o tomto bývalém Nuselákovi.
Zdroj: Tomasholy.net
