„Pane Casanovo, vy jste si zařizovali svět podle svého vkusu a my nesmíme?“ ptá se hraběnka skoro rozhořčeně.
„Řekla jste vkusu, milosti? Ale kde je dnes ten vkus? Zabili eleganci, zdvořilost prohlásili za přežitek, vzdělání za podvod, city za staromódní veteš. Zkazili vše, nač sáhli.“
Nadčasové myšlenky, že? Univerzální a dnes až nepříjemně platné. Kdopak to vlastně byl, ten Casanova? Zhýralec, svůdník, nenapravitelný sukničkář, před kterým si žádná žena nemůže být jistá? Synonymum nemravnosti a pro mnoho mužů i tajný vzor a předmět skrývané závisti.
Narodil se druhého dubna 1725 v Benátkách.
Jeho rodiče byli herci a neustále na cestách, takže malého Giacoma vychovávala babička. Po rodičích zdědil zřejmě neklidnou krev, která ho doprovázela celý život. Možná tady působila i čarodějná moc vědmy, která na žádost babičky chlapce úspěšně vyléčila. Později vystudoval práva v Padově, ale právní praxi nikdy nevykonával. Jeho život, to byla trvalá změna.
Itálie byla v té době rozdrobena na mnoho samostatných knížectví, vévodství či republik a Casanova velice rád spolupracoval s každým, proti každému, kdo více zaplatil. Ideální figura špiona. Neustálé útěky, někdy neúspěšné. Jeho věznění však nikdy dlouho netrvalo. Zato jeho jméno se stávalo pojmem. Nutno říci, že velkou část svých dobrodružství si Casanova sám vymyslel. Ale i to, co byla pravda, bohatě stačilo k tomu, aby o jeho osobu projevili zájem i mocní lidé tehdejší doby. Zájem jako o kuriozitu. Patřilo k snobské povinnosti znát Casanovu, a jeho to kupodivu neuráželo. Mimochodem, Casanova opravdu obědval s carevnou Kateřinou Velikou.
Ženy byly v životě Casanovy samostatnou kapitolou. Dnes bychom řekli, že se bál navázat vážný a dlouhodobý vztah. Jeho způsob života to ani neumožňoval. Nakonec si opravdu zvykl na to, být hrdinou jedné noci. Ale jako správně ješitný muž svoje dobrodružství neopomněl náležitě zveličit a přibarvit. Jeho francouzsky psaná autobiografie, s názvem Dějiny mého života, je přeplněná těmito zážitky. Poslední období života prožil jako knihovník Josefa Karla Eusebia z Valdštejna, na zámku v Duchcově, jako knihovník. Jeho neklidný život se uzavřel čtvrtého června 1798.
