Céčka byla fenoménem osmdesátých let. Tak velkým, že o nich zpíval i tehdejší popový idol Michal David. Původně šlo jen o obyčejné háčky na záclony, dnes jsou součástí stálé expozice Národního muzea v oddělení novodobých českých dějin.
Rodinná manufaktura na céčka fungující přes třicet let
Zřejmě posledním výrobcem céček u nás je Rudolf Chmela z Hradce Králové, který je vyrábí nepřetržitě od roku 1979. „Když jste v době jejich největší slávy přišli na úřad a podstrčili jste jim dva pytlíky céček, vyšli vám rychle vstříc,“ vzpomíná.
Z kilogramu plastové drti se vyrobí 4 000 céček. „V osmdesátých letech jsme lisovali až z 20 kilogramů plastu denně. Dnes stejné množství vyrobíme za měsíc,“ říká s nostalgií v hlase.
Surovinu dováží Rudolf Chmela z Číny. Před lisováním ji obarví, denní různobarevnou produkci pak nasype do vany a pořádně promíchá, aby vytvořil směs barev i tvarů. Jeho žena pak směs plní do sáčků. „Nepočítám to na kusy, mám hrníček, ten naplním a přesypu,“ prozrazuje technologické taje výroby Jitka Chmelová.
Za céčky můžete zajít i do Národního muzea
Céčka se od 3. prosince staly součástí nové expozice Národního muzea Nové pověsti české, kterou najdete v Letohrádku Kinských v Praze 5. „Muzeum se tu současně obrací se žádostí o pomoc při sběru a dokumentaci projevů soudobého českého folkloru a lidové tradice. Prosíme ty, kteří mají ve svém vlastnictví třeba dětské památníky, vojenské metry, které se stříhaly, gumy na skákání a další artefakty moderní kultury, aby je zapůjčili, popřípadě věnovali muzeu pro výstavní a dokumentační účely,“ říká Marek Junek z Národního muzea.
Zdá se tedy, že céčka ještě neskončila na smetišti dějin. Mezi dětmi jsou stále oblíbená. Stačí se podívat například do diskuse na dětském serveru Alik.cz pod článkem o céčkách, kde si děti navzájem popisují, co všechno z nich lze vyrobit a jak se dají využít.
Na závěr uvádíme úryvky vzpomínek na céčka v diskusích.
Pisatel 1
tyhle „cecka“ co ten pan vyrabi jsou cesky padelky ktery nemely v te dobe zadnou cenu! kouknete se poradne a kazdej vi, ze s temahle suntama by se mu v ty dobe vysmali )tehle smejdu bylo dost a proto nemely zadnou cenu!) pravy cecka byly cely zakulaceny, tyhle maj rovnou „zadni“ hranu. pravy CECKA byly o tom, ze jich bylo totalni nedostatek a proto mely cenu jako smenny platidlo (i pro hazard ala cara). krome techto ceskych suntu existovaly i madarske sunty, ty byly zase o dost tenci.
Pisatel 2
Na mysl mi vyplynulo spoustu vzpomínek co jsem s céčkami zažil. Třeba jak kamarát prohrál v čáře půl závěsu co měli doma.
Pisatel 3
Největší borci a frajeři měli céčka na poutkách na pásek u riflí, čím víc céček a čím víc ošoupaný texasky, tím větší borec ,jeden takový pak odjel pracovat do Ameriky, volal manželce domů, telefon vzal jeho syn a řekl, že maminka nemá čas, zrovna leží se strejdou nazí v posteli.
Pisatel 4
Jó to byly časy a kdyby to nestálo tehdy takové prachy a bylo toho dostatek,tak by to byla zábava za pár korun,ale asi by to nemělo punc vyjímečnosti, reálné hodnoty apod…ale že to byl kopec srandy,vítězství a zklamání…dodnes visí na chalupě jako závěs pár zbylých céček.Docela uvažuji že mým dcerkám jich pár koupím ať si taky pohrajou…
Pisatel 5
My jsme hrali s ceckama caru. Babicka me i brachovi koupila v Brne na veletrhu kazdemu 200 pruhlednych a ja je diky sikovnosti v care brzy zdvojnasobil Pamatuju ze se zacinalo hazet dvema spojenyma kusama hned po skole v jednu, treba osm kluku, postupne odpadali a ve finale ve tri odpoledne uz hrali posledni dva a hazelo se se svazkem deseti kusu…jo to byly casy.
Pisatel 6
Spomínam ešte na rybičky a paragrafy…a najcennejšie céčka – svietacie a priehladné s bublinkami. Nezabudnem ako som dostal v škole 5ku na hodine v dielnach za to, že som odmietol vyrobiť zo svojich céček prívesok. Každý si mal priniesť svoje céčka a roztaviť ich v lyžici so špagátom. Hrozné.
Pisatel 7
pracovala v nějakým tom centrálním skladu a měl jsem tedy céček dostatek. Takže jsem céčkama mohl uplácet starší kluky na základce a měl jsem klid a tak trochu respekt jako nějakej dealer. A doma mi jich pořád zůstávala plná krabice, jenže pak ségra vyrostla a všechny mi je rozdala a poztrácela. Teď si je oblíbila i moje dcera. A pak, že se historie neopakuje.
