Čeněk Rýzner se narodil 9. ledna 1845 v Horních Studénkách u Šumperka.
Po dokončení gymnázia v Moravské Třebové studoval v letech 1862-66 na medicínsko-chirurgickém ústavu v Olomouci, kde získal titul magistra chirurgie (titul doktora medicíny nikdy neměl).
A právě v Olomouci se prostřednictvím příznivců archeologie okolo lékaře, archeologa a speleologa Jindřicha Wankla (1821 v Praze – 1897 v Olomouci) seznámil s archeologickými památkami.
Když roku 1866 zahájil své lékařské působení v Roztokách u Prahy jako lékař Oesingerovy továrny na barviva (stojí v Nádražní ulici), od roku 1870 zastává místo obecního lékaře (a také porodníka) v Roztokách.
Roztoky a okolí mu pro archeologické výzkumy nabízely výjimečné možnosti.
začal v okolní krajině sbírat archeologický materiál.
Na novém působišti jej v této činnosti podporoval profesor Josef Smolík (1832 v Novém Bydžově – 1915 v Praze), numismatik, profesor matematiky a fyziky, redaktor Památek archeologických a jednatel Archeologického sboru Národního muzea.
První záznamy o Rýznerových darech dnešnímu Národnímu muzeu najdeme v Památkách archeologických již v roce 1877. Právě Smolík přiměl Rýznera publikovat jeho výzkumy v Památkách archeologických.
První větší výzkum (rok 1879) se týkal halštatské mohyly v Solníkách. Tato lokalita se nachází v severní části intravilánu Roztok na hraně vltavského údolí. Z mohyly vyzvedl bronzový meč, mnoho keramických střepů a další bronzové předměty.
V roce 1878 objevil Čeněk Rýzner pohřebiště ze starší doby bronzové na Holém vrchu u cesty z Únětic do Roztok. Prozkoumal zde sedmadvacet hrobů s navzájem podobnou výbavou a konstrukcí, takže nebylo pochyb o tom, že se jednalo o pohřebiště jedné kultury.
Nedalo mu to a pátral po dalším pohřebišti v okolí, a vyplatilo se mu to, neboť asi sto metrů od první skupiny hrobů nalezl „skupení druhé“ s dvaceti devíti stejnými hroby.
O obou pohřebištích vyšla rozsáhlá zpráva v Památkách archeologických. Tak se Rýzner zapsal do dějin archeologie tím, že v podstatě vypracoval první česky psanou moderně pojatou nálezovou zprávu. Objektivně a systematicky popsal polohu a umístění hrobů a jejich výbavy. Text je provázen kresbami nálezů, vysvětlivkami a také vlastním hodnocením. Rychlost, s jakou byla zpráva otištěna v odborném časopise, měla za následek, že se brzy stala známou mezi archeology u nás i v zahraničí.
A pro celou kulturu starší doby bronzové se ujal název kultura únětická.
V letech 1881-83 následoval rozsáhlý odkryv plošiny na vrchu Řivnáči, který se nachází vysoko nad údolím Vltavy poblíž Žalova.
Rýzner na něm objevil výšinné sídliště z pozdní doby kamenné. Opět o ní podal obšírnou zprávu v Památkách archeologických. Podle vrchu Řivnáče byla později pojmenována celá kultura jako řivnáčská.
Kromě mnoha kostí a kamenných nástrojů odkryl i zahloubený objekt pět metrů v průměru a jeden metr hluboký, ze kterého vyzvedl velké množství artefaktů. Vše bylo zasypáno kusy vypálené hlíny s rýhami a tunýlky. Rýzner správně pochopil, že jde o pozůstatky obydlí se stěnami vypletenými proutím a vymazanými hlínou. Tento objev podnítil větší zájem archeologů o stránky života spojené s bydlením, obživou a výrobou.
Během výzkumu Řivnáče prozkoumal ještě sídliště z mladší doby kamenné v cihelně u vsi Černý Vůl a roku 1884 pak další sídliště z mladší doby kamenné a laténské pohřebiště na opačném břehu Vltavy v Přemyšlení u Klecan.
Rýzner byl člověk všestranný a tak není s podivem, že spolu s Karlem Václavem Adámkem (1868 v Hlinsku – 1944 v Chrudimi) a Josefem Ladislavem Píčem (1847 ve Mšenu – 1911 v Praze) založil roku 1888 Společnost přátel starožitností českých, v níž byl Rýzner zvolen prvním starostou. Tato organizace si vytkla za cíl studium a ochranu „plodů duchovních a uměleckých našich předků“ a funguje dodnes, stejně tak jako její časopis (šéfredaktorem je známý archeolog Vojtěch Kašpar).
Další lokalitou, na kterou se Rýzner zaměřil, bylo hradiště na Levém Hradci, které zkoumal v roce 1889. Jelikož ještě nedovedl rozlišit, že některé nálezy jsou starší a jiné mladší, mylně se domníval, že všechny nálezy zde objevené patří do kultury řivnáčské, což výzkumy v pozdějších letech vyvrátily.
Ve stejném roce pak prozkoumal i mohylu z pozdní doby kamenné na blízkém vrchu Stříbrníku. To byl však poslední Rýznerův výzkum.
Na konci osmdesátých let ustoupil profesor Smolík do pozadí a jeho místo zaujal J. L. Píč. Ten prosazoval modernější pojetí archeologie, která slouží k poznání prehistorie. Jednotlivé artefakty chápal jako náhradu neexistujících písemných pramenů. Naproti tomu Smolík lpěl na starožitnickém přístupu, kde je důležité shromažďování a systematické třídění artefaktů.
S Píčem si Rýzner nebyl „názorově blízký“ a nechtěl se přizpůsobovat novým směrům.
Navíc se roku 1890 stal obvodním lékařem pro Horoměřice, Roztoky, Žalov, Suchdol, Úholičky a Únětice a tím byl časově velmi vytížen. Zanechal tedy archeologické činnosti a dále se věnoval jen sbírání starožitností.
V roce 1891 opustil i Společnost přátel starožitností. Poslední akce, na které se Rýzner podílel společně s manželkou a která souvisela s archeologií, byla příprava Jubilejní výstavy v roce 1891, kde vystavoval své nálezy z Řivnáče, Přemyšlení a dalších lokalit. Své sbírky odkázal Národnímu muzeu.
Zmínili jsme manželku, to se ovšem musíme vrátit v čase: 7. října 1867 se Rýzner oženil s Antonií (*1845), dcerou Václava Lamingera, ředitele únětického panství. Vychovali spolu dvě děti. (Pokud je vám jméno Laminger povědomé, nemýlíte se, byla z rodu „Lomikarova“.)
A ještě jedna poznámka mimo archeologii – v různé literatuře se můžeme setkat s různými podobami Rýznerova jména a příjmení – Vincenc, Risnar, Ryznar… Správně je Ryzner. Podoba Rýzner se ujala nejspíše až za jeho pobytu v Roztokách.
Čeněk Rýzner ovlivnil svou prací i řadu umělců, například Mikoláše Alše, se kterým se seznámil v roce 1877 během jeho pobytu v Suchdole u statkáře Alexandra Brandejse.
Rýznerovy nálezy a vyprávění na mladého umělce zapůsobily natolik, že je použil i ve svých obrazech. Známý je třeba obraz Žalov s bohyní Moranou a pohanským pohřebištěm.
Čeněk Rýzner zemřel 12. února 1923 v Roztokách a je pohřben na hřbitově na Levém Hradci.
Materiály a dokumentace z jím prováděného archeologického výzkumu jsou součástí sbírek Národního muzea i Středočeského muzea v Roztokách.
Na jeho výzkum Levého Hradce navázali v dalších létech Josef Ladislav Píč, Jaroslav Böhm a Ivan Borkovský.
Zdroje: Jan Ptáček, Archeologie na dosah, 2014; Odraz (roztocký zpravodaj), 2006; Wiki
