Na háji
Tak trochu za to mohl i Josef Leder a jeho paní Anna, od roku 1839 majitelé roztockého zámku i statku. Bývalý pražský lékárník Leder totiž nechal v letech 1848-49 postavit v kopci nad ústím Tichého údolí zahradní restauraci Na Háji (snad se jí také říkalo Bažantnice), v roce 1850 ji otevřel.
Bílá přízemní, ale zdaleka viditelná budova vévodila celému údolí.
Jezdívala sem prý z Prahy za zábavou vybraná vlastenecká společnost, ale už v roce 1853 nechal Leder, patrně nespokojený s hospodářskými výsledky, restauraci přebudovat na obytný dům, do kterého se sám nastěhoval.
Budova pak jako společenské centrum sloužila jen příležitostně při různých obecních slavnostech a akcích a to patrně až do svého konce.
Za první republiky existoval plán jak restauraci vzkřísit, postavit na větším půdorysu tři nadzemní podlaží, taneční sál, hostinské pokoje, leč nikdy se nenaplnil.
V roce 1950, kdy měla restaurace sto let, budova vyhořela. A stavební materiál, který byl použitelný, putoval jinam.
Zbytky restaurace jsou ještě dnes patrné v Roztockém háji za skupinou domů v místech bývalé hájovny. Nacházejí se tam dvě budovy, pěkně upravené a obydlené. Pokud se dáme od těchto objektů dolů do Roztok a jdeme vrchní cestou pro pěší, po levé straně vidíme zhruba třímetrový cihlový val. Tady stávala výletní zahradní restaurace Na Háji, kde se podle pamětníků ještě po druhé světové válce konala nějaká veselice.
Neuvěřitelné, co dokáže zub času.
A nenechaví lidé.
Maxmiliánka
Také Maxmiliánka vyhořela, dokonce hned několikrát, v tomto případě šlo zřejmě o úmyslné zapálení.
Kdy se do ní začali trousit návštěvníci nevíme, můžeme se jen dohadovat, uvážíme-li, že jméno nese po mladším bratru Franze Josefa, mexickém císaři Maxmiliánovi Habsburském (1832 ve Vídni – 1867 v Santiagu de Querétaro), kterého popravili Juárezovi povstalci.
Původní besídka a restaurační pavilon z let 1897-98 byly charakteristickým příkladem rakouského (švýcarského) stylu, a to nejen vyřezávanými dřevěnými články konstrukce, ale také vitrážemi barevných skel dveří.
Prvním majitelem restaurace byl Ivan Čížek, společník Pražské ledařské společnosti, který vlastnil zároveň vedlejší vilu čp. 124 (dnes zdevastovaná vila od roztockého architekta Františka Pavíkovského), kde sám bydlel. Zaměstnával hostinského, číšníky, sklepníka, a to nejen z Čech.
Z majitelů tu zaznamenáváme ještě L. Grimma, Leo Gausse, v roce 1900/1 získala restauraci Růžena Ulliková, členka operního sboru Národního divadla, od roku 1903 vlastnil hostinec Karel Šindelář, zároveň nájemce velkorestaurace a kavárny hospodářského družstva v Praze v Hybernské ulici. Hostinskou a šenkýřskou živnost zde provozoval po dobu letní sezony, jeho rodina dům vlastnila až do roku 1923.
V roce 1924 byl postaven podle návrhu stavitele Antonína Landy dvoupatrový hotel s restaurací, velkým sálem a terasou, který nahradil původní přízemní secesní stavbu se suterénem a podkrovím.
V roce 1933 koupil restauraci Václav Vobořil, který o tři roky později nechal tesařským mistrem V. Dědičem přistavět dřevěný prosklený taneční sál a zřídil u restaurace koupaliště (1937). Od roku 1960 spravoval celý objekt podnik Restaurace a jídelny Praha – západ.
Po roce 1990 byl objekt vydán v restituci a po několika změnách vlastníků a požárech čeká budova na stržení – mají tu vyrůst tři bytové domy, přičemž sousední Pavíkovského vila má byt zrestaurována.
U Nádraží (U Ptáka)
Věhlasný hostinec U Ptáka byl situován vedle nádraží a patřil majiteli panství Josefu Lederovi. Ten dal v roce 1879 přistavět na zahradě letní verandu a poté pronajal restauraci Františku Ptákovi a jeho ženě Johanně. Po Lederově smrti v únoru 1914 vlastnil restauraci krátce nový majitel velkostatku Stanislav Mareš a po něm Václav Prášek. Ten interiér i exteriér restaurace zadaptoval s pomocí stavitele Františka Illicha v roce 1930. Konaly se zde bály a zábavy, zejména o nedělích bylo živo, jezdilo sem panstvo z Prahy na vyhlášené smažené kuře. Zkátka U Ptáka…
Ve druhé polovině 20. století restauraci (od války nazývané U Nádraží) spravoval podnik RaJ Praha – západ. V polovině 90. let byl objekt vydán v restituci a od té doby chátrá. Nový vlastník momentálně zvažuje, jak s bývalým hostincem naloží.
Velká Sakura
Na téže straně ulice zakoupil v r. 1924 a adaptoval ji ve stylu japonské architektury v harmonický celek zastřešený. Vila byla nazvána Sakura, obklopena zahradou s japonskými stromy a keři, vzbudila mimořádný zájem nejen u občanů Roztok, ale i četných návštěvníků z nedaleké Prahy.
V roce 1926 koupil podnikatel Josef Jiroušek od cestovatele a spisovatele Joe Hlouchy (1881 v Podkováni – 1957 v Praze) roztockou vilku U Zlatohlávků (čp. 81 z roku 1855), tehdy už notně přebudovanou, s japanizující střechou a ozdobami se zvířecími a rostlinnými ornamenty.
V jejím přízemí umístil kavárnu – čajovnu, která se setkala s velkým ohlasem veřejnosti.
Povzbuzen atraktivností vily a úspěchem čajovny se rozhodl navázat na japonské tradice a na vedlejším pozemku zahájil stavbu luxusního hotelu a restaurace, které se od té doby říká Velká Sakura. (Stavitel František Illich stavbu hotelu konzultoval přímo s Hlouchou.)
Od září 1928 byl již majitelem Jan Marhold, který také stavbu v květnu 1929 dokončil. Popularita objektu byla obrovská, k čemuž nemálo přispěly pravidelné letní čajové slavnosti ve skvostně upravené japonské zahradě.
Slavné období Sakury skončilo se světovou válkou. Hotel, restaurace i kavárna byly zrušeny, a ve vile byl zřízen penzion pro německé dívky z prominentních rodin, na sklonku války pak ubytovna pro Hitlerjugend. (Odlesk její slávy můžete zahlédnout už jen v jediné sekvenci filmu pro pamětníky režiséra Martina Friče Valentin Dobrotivý s Oldřichem Novým v hlavní roli z r. 1942)
Po válce vystřídala penzionát nemocnice, nejprve se statutem okresní, od r. 1991 městské, od srpna 1996 jako LDN s poliklinikou.
V 70. a 80. letech byl hotel necitlivě přestavěn, Sakura po rekonstrukci ztratila svoji originalitu i půvab a dnes připomíná slavný podnik jen velmi velmi vzdáleně.
