Do Vola se chodí na Kozla – takového nemají nikde v Praze
Zní to zoologicky trochu divně, ale je to tak. Zatímco cizinci si v hostinci U Černého vola dávají spíše plzeňské, našinci dopřávají si více Kozla 12°, protože je k dostání málokde.
Dům, kde je populární pivnice, která si stále udržuje lidový ráz, nechal někdy po r. 1560 postavit Matouš Marber (první zmínka o domě v r. 1574), do dnešního rozsahu ho nechal r. 1629 přestavět správce Říšské kanceláře Gerhard Ostrmayer. Kolem roku 1726 vznikla bohatě zdobená fasáda ve stylu pozdního baroka (pozorný divák si na snímku ve fotogalerii všimne slepých oken!). A právě při vizitaci toho roku je poprvé zmiňován šenk. Ve středu domu je domovní znamení, polychromovaný reliéf se svatým Lukášem, který předvádí Panně Marii její obraz. Proto se domu říkávalo U Svatého Lukáše. Jinak se mu říkalo U Černého orla i U Zlatého vola; jméno U Černého vola je asi dílem jakéhosi chybného splynutí.
Šenkýři Bendovi jste nesměli prázdný půllitr podat
Za první republiky tu působil hostinský Josef Brinda. O tomto šenkýři se říkalo, že není pro hosty, nýbrž že hosté jsou pro něho. Jeho zvykem bylo, že mu host nesměl podat prázdný půllitr. Z ruky hosta jej nikdy nevzal, musel stát vždy na stole a na tácku.
Pivnice, jak ji známe, funguje od spartakiády v roce 1965. Prakticky od začátku se tu schází Spolek přátel piva u Černého vola. Štamgastem tu býval spisovatel Karel Pecka nebo novinář Rudolf Zeman. V pivnici a v jejím okolí se v roce 1994 natáčel povídkový film Malostranské humoresky, ve kterém účinkoval mj. Vladimír Dlouhý nebo už těžce nemocný Josef Kemr, pro kterého to byla zřejmě poslední filmová role.
V 90. letech 20. století hrozilo, že v rámci malé privatizace hospoda zanikne nebo se z ní stane nějaká nóbl restaurace. Proto vzniklo sdružení na zachování hostince. Jeho členové napsali dopis tehdejšímu ministrovi privatizace Tomáši Ježkovi s prosbou o vyjmutí z privatizace, s tím že si hospodu vezmou sami na starost a zachovají nejen jejího staropražského ducha, ale i přijatelné ceny pro hosty. Veškerý výnos pak věnují sousední škole pro nevidomé děti. Tak se také stalo, hospoda funguje dodnes a z jejího výtěžku tak mohla škola pořídit mikrobus, dřevěná vodicí madla v budově školy a další užitečné věci.
Král Brabantský je vlastně Gambrinus!
Kdo je vlastně ten král brabantský, podle kterého se jmenuje hospůdka Pod Zámeckými schody? Předně: ne král, ale vévoda! Brabant bylo vévodství na území Belgie a Holandska, jehož centrem byl Brusel. Tady vládl Jan I., Jean Primus, zkomoleně Gambrinus, vítěz bitvy u Worringenu v roce 1288, kdy porazil lucemburského hraběte Jindřicha III.
Na prosbu bruselského sladovnického cechu se poté stal jeho čestným předsedou respektive patronem a od té doby býval v cechovních místnostech vyobrazen jako opulentní usměvavý muž s věncem z chmelových ratolestí na hlavě a s pohárem pěnícího piva v ruce. Stal se tak častým nástupcem římského boha Dionýsa a novověkým patronem pivovarnictví.
Plzeňský pivovar podle něj v roce 1919 pojmenoval své slabší pivo, protože dosavadní jméno „Pilsner Kaiserquell“ moc připomínalo Rakousko. Brabantský vévoda Jan I. byl pradědečkem Karla IV a prapradědečkem Václava IV., který prý do téhle hospůdky chodil.
Legenda o králi, kterému bylo nejlépe mezi obyčejnými lidmi
„Hostinec je opředený mnoha bájemi a legendami. Od roku 1375, kdy byl otevřen, sem po staletí chodili králové i šarlatáni. Často prý sem tajnou chodbou z hradu zavítali v přestrojení čeští králové. Traduje se, že „Brabantský král“ patří mezi nejstarší, téměř nepřetržitě otevřené hostince v Praze.“ Tak se hostinec snaží lákat na svoji návštěvu na internetu. Zní to pěkně, proč tedy ne, ale skutečnost je trochu jiná.
První zmínka o domě, který tu stával, jde s rokem 1475 (Václav IV. zemřel 1419), dům však zanikl při zničujícím požáru Malé Strany v roce 1541. Renesanční budova tzv. Menhartovského domu byla budována ve dvou etapách, nejprve krátce po požáru, pak kolem roku 1630, fasáda byla ještě dvakrát upravována.
Ale Brabant není jediný lokál v Praze, který se chlubí, že sem chodil král Václav IV., to říká skoro každá hospoda starší dvou set let.
Ke Králi ale určitě chodili Burianův dvorní scénárista Václav Wassermann, Jiří Wolker, byl tu i Karel Čapek (který rozhodně nebyl žádný pivař), zpěvák Petr Novák, písničkáři Vlasta Třešňák a J. J. Neduha, spisovatel Bohumil Hrabal, novinář a humorista Bedřich „Neprakta“ Kopecný, Milan Knížák, otec a synové Topolovi (Josef Topol bydlel ve vedlejším domě). Chodil jsem samozřejmě také Jaroslav Hašek, ale tuto informaci zase můžete šířit o každém lokále, který měl v počátku 20. století otevřeno.
Leč něco dozajista pravdivého – hrůzná vražda přímo v lokále!
Roku 1875 koupil Menhartovský dům Matěj Šmídl. Ten nabídl nájem šenku v domě sládku Františku Hrdličkovi. Ten však mezitím dostal lepší nabídku a tak Šmídlovi přivedl svého synovce Antonína Hrdličku, muže v pohostinství nezkušeného. Ten v srpnu 1884 podnik a byt v druhém patře prodal Václavu Petráňovi, který držel krčmu v Židovském městě. Petráň (narozený 1825 v Březnici) působil v hospodě U Vořechovských, U Helmů, byl na zkušené ve Vídni i v Uhrách, dělal dokonce sládka na Smíchově, ale odtud jej propustili. Pak už se Petráňovi dobře nevedlo a musel tuze šetřit. Dokonce byt nad hospodou pronajímal a sám spal v hospodě. To se mu stalo osudným.
Antonín Hrdlička totiž zdárně utrácel utržené peníze a tak ho napadlo, že by mohl trochu provětrat peněženku Petráňovu. Měl druhé klíče od hospody. Tam se vkradl 10. prosince 1884 ve tři ráno, leč probudil Petráně. Toho ve rvačce zabil a jeho tělo nacpal do kanálu. Vraždil, a našel u něj jen 38 zlatých!
Po třech dnech zmizelého Petráně našli. Zprvu policie sice vyšetřovala dva místní zoufalé karbaníky, nakonec ale – na udání – padla na Hrdličku. Dostal provaz, který mu císař změnil v doživotí.
Komisař Ledvina tu lákal Nicka Cartera na pivo a párky
Tuto historku, samozřejmě řádně obarvenou a okořeněnou, s oblibou svým hostům vyprávěl hostinský Emanuel Kluckner (narozen 1867 v Praze), výrazná postava mezi pražskými hostinskými, který hospodu držel od roku 1912 a pozdvihl ji konečně k rozkvětu.
A my si na závěr ještě povězme, že Král Brabantský se objevil ve filmu Oldřicha Lipského Adéla ještě nevečeřela (1977). Právě do něj láká komisař Ledvina (Rudolf Hrušínský) detektiva Nicka Cartera (Michal Dočolomanský) na „lahůdkové suché buřty“ a plzeňské pivo.
Znalci se neshodují – vařilo se u Schnellů pivo, a kdy?
Na nároží malostranských ulic Tomášské a Letenské stojí starobylý, původně měšťanský dům U Schnellů čp. 27 z roku 1811 (stavitel Josef Zobel). Dům si nechal postavit zámožný kupec Andreas Schnell. Ačkoli se v literatuře o pražských pivovarech zhusta tvrdí, že tu Schnell vařil pivo, autor knihy Kde pijí múzy Lukáš Berný se přiklání k jinému znalci, Stanislavu Musilovi, který toto odmítá.
domě bylo hokynářství a až v roce 1860 založil Ondřej Schnell vinárnu. V knize Kde pijí múzy je inzerát z Národních listů z 1.prosince 1867: „V Tomášské ulici číslo 27-3 vytáčí se ode dneška plzeňské pivo pinta za 26kr (krejcarů), jinonické pivo pinta za 16 kr.“, takže máme důkaz, že tu již byl hostinec.
Podivínský policejní komisař proslul svoji štědrou závětí
Ondřejův syn Bedřich (1806 v Praze – 1897 v Lysolajské Podbabě) ale nepokračoval v otcových šlépějích, nýbrž se stal policejním komisařem. Proslulý se ovšem nestal pro svůj policajtský čich, nýbrž proto, že odkázal Matici školské a dalším spolkům 200 tisíc zlatých. Těžko si dokážeme představit, jaký to byl majetek, ale v tehdejší Praze to stačilo na to, aby po Schnellovi pojmenovali dvě ulice v Bubenči (dnešní Šmeralovu a Keramickou).
Ze slavných hostů u Schnellů jmenujme Richarda Strausse, který v roce 1910 uváděl v Národním divadle svoji operu Elektra a nechal se sem zavléci ředitelem divadla Karlem Kovařovicem. Častým hostem tu býval Eduard Vojan, Rudolf Deyl starší, Zdeněk Štěpánek, hudební skladatel Rudolf Friml, malíř Adolf Kašpar, pracovní schůzky si tu dávali Karel Hašler a Jára Kohout.
Eduard Bass: Kvelb je organizační jednotka
„Mělo-li se jít k české Praze tehdejší, byl hostinský kvelb nejprostší a nejpřirozenější organizační jednotkou. Do klidných sousedských rozhovorů po denní práci nebylo těžké vnést jiskérky národního a politického zájmu, probudit ospalé sebevědomí, zaujmout výkladem věcí, které zvěstují velké a základní proměny v Evropě,“ napsal svého času Eduard Bass.
Lukáš Berný (narozen 1978 v Jilemnici), spisovatel, publicista, moderátor Oldies rádia, s tím zcela souhlasí.
Lukáš Berný: První Plzeň se v Praze prodávala u Modré štiky
Jak se zrodila myšlenka na tuto „pivní ediční řadu“ nakladatelství Sanch?, zeptali jsme se Lukáše Berného.
„Dostal jsem kdysi krásnou starou knihu, vydanou k padesátinám Plzeňského Prazdroje, tedy z roku 1892, a tam se psalo, že první plzeňská hospoda v Praze byl salón U Modré štiky Karla Knoblocha (není totožný se sládkem z Práče, Panenského Týnce a libeňského tzv. Anglického pivovaru – pozn. f.). Vždycky se totiž říkalo, že první Plzeň se vozila k Pinkasům. Tak jsem se do toho tématu ponořil… a nakonec jsou z toho čtyři knížky.“
První díl se věnoval Zlatému tygrovi, druhý díl pivnici U Jelínků, Knoblochovu salonu U Modré štiky a Vejvodům a třetí pivnicím U Dvou koček a U Medvídků.
A to nemusí být konec, vždyť hospod, jejich stoly by mohly vyprávět, je v Praze dost a dost.
