Černobílé snímky jsem milovala od malička. Zajímalo mě, jak vznikají a chtěla jsem to umět. Do tajů fotokomory mě zasvětil tatínek už asi v devíti letech. Zamilovala jsem si vůni vývojek a ustalovačů a když jsem v osmé třídě měla rozhodnout, kam půjdu po základní škole, zvolila jsem obor prodavačka drogistického zboží, protože součástí bylo i foto-kino.
Na svoji první praxi jsem šla v roce 1987 do prodejny v Pařížské ulici, která byla vrcholem tehdejší elegance a luxusu. Když mě paní vedoucí Jindřiška Voldřichová uviděla v čistě vypraném a vyžehleném plášti a předepsané pracovní obuvi, málem ji ranila mrtvice. S vytřeštěnýma očima mi tahle dáma s krásnými růžovými nehty a perfektním líčením oznámila, že v tomhle jít za pult prostě nesmím. Takže první den jsem strávila ve skladu, kde jsem se seznamovala se zbožím. Pak už jsem mohla chodit jen „v civilu“ a musela si dávat opravdu záležet, co si obléknu.
Ale nebylo všechno jen ideální. Paní vedoucí byla velmi akurátní a nebyla líná projíždět prstem mezi komínky kinofilmů, aby se přesvědčila, že jsem tam utřela prach. Jen jednou mě trošku nachytala, když se schylovalo k dešti a já jsem odflinkla čištění výlohy, protože jsem věděla, že to za chvíli stejně zmokne. Stoupla si bokem, v takovém podivném úhlu, pak se podívala na mě a řekla: „Máš to, holka, zasraný jak jetel. Umej to znovu.“ Tak jsem to umyla znovu a stejně to zmoklo. Ale za ty řeči mi to nestálo. Byla to výborná škola. Když se se mnou na konci školního roku loučila, napsala mi doporučení, ve kterém stálo, že jsem šikovná a učenlivá a budu přínosem pro socialistickou společnost. Kdo tu dobu pamatuje, tak ví, že to tenkrát hodně znamenalo.
V revolučním roce 1989 jsem pracovala v prodejně Foto-kino na Václavském náměstí, hned pod ovocnou cukrárnou. Regály byly nacpané českými filmy Fomapan, nebo východoněmeckými ORWO. Nesmím zapomenout na ruské kinofilmy, které měly nezajímavou krabičku, ale já jsem na ně ráda fotila, protože byly pěkně kontrastní. Upřímně, co mělo tehdy zajímavou krabičku? Všechno bylo jednotvárné. Ale nic jiného jsme neznali, tak nám to ani nepřišlo. A pak přišel zlom – listopadové události, které jsem měla přímo u nosu. Když lidi cinkali klíčema, byl jich plný Václavák a ve vzduchu se vznášela zloba, ale i pospolitost, síla a naděje. Stáli frontu na filmy, aby si všechno mohli zdokumentovat, dávali si přednost, nestrkali se a doufali, že se na každého dostane. Spouště cvakaly ostošest a my jsme se pak nezastavili, když jsme přijímali zakázky na vyvolání. Všichni to chtěli expres.
Netrvalo dlouho a na pultě se objevily barevnější a lákavější krabičky, které skrývaly o poznání lepší materiály. Prodejnu nám ale hned v lednu zavřeli a mně přesunuli do Foto-kino Na Poříčí, do zavedeného obchodu s dlouholetou tradicí. Začala jsem se seznamovat s kompaktními fotoaparáty, které měly motorické převíjení, a bylo potřeba naučit se tolik nových věcí najednou, že nám všem šla hlava kolem. Byla to ale výzva! Z ruských a východoněmeckých přístrojů na ruční ovládání jsme přecházeli na japonské automaty a viděli ten rozdíl. Bylo to pohodlnější a rychlejší a všichni to chtěli.
Ale já jsem svoji zrcadlovku Exa 1a z ruky nepustila. Fotila jsem všechno, co jsem viděla. Proti dnešnímu focení bylo to tehdejší dost omezené. Na kinofilm se dalo nacvakat třicet šest snímků, a když se dobře založil, dokonce i třicet osm! Museli jsme si sakra rozmýšlet, co vyfotíme. Víc místa prostě nebylo. Hned potom přišla další fáze – vyvolávání fotek. Někdo si zašel do minilabu a za týden vyzvedl hotové snímky. Já jsem si je dělala sama. Ty černobílé. Na barvu jsem si netroufla. Neměla jsem na to ani správné nádobíčko a procesy byly složitější, zkrátka nebyla jsem na to zařízená. Jasně si vzpomínám na moje první seznámení s výrobou. Z naší buštěhradské koupelny, která měla tak čtyři metry čtvereční, jsme s taťkou udělali provizorní fotokomoru a tam trávili ve tmě dlouhé hodiny. Bavilo mě sledovat, jak se při červeném (později zeleném) světle pomalu objevuje obraz. To se mi nikdy neomrzelo. I když jsme se potom přestěhovali do Statenic a koupelna byla větší, stejně jsem to vždycky musela všechno znovu roztáhnout a potom zase sklidit. Jasně si vzpomínám na ten adrenalin, když jsem seděla ve zhasnuté koupelně, opřená zády o dveře, navíjela film do vývojnice a trnula hrůzou, že mi někdo zvenku rozsvítí. Strčila jsem cívky do vývojnice a pak netrpělivě počítala minuty, kdy už cinkne budíček, abych to šla propláchnout a strčit do ustalovače, a byla jsem celá nervózní, jestli to nebude rozmazané, moc světlé, nebo naopak tmavé. A potom, když už bylo nejhorší za mnou a já mohla rozsvítit, prohlížela jsem ještě mokrý negativ proti světlu a zkoumala, jak to dopadlo. Tak skončila práce prvního večera a já zase netrpělivě čekala, až se den přehoupne do zítřka a konečně zasednu ke zvětšováku.
Skoro jsem prosila slunce, aby zapadlo, abych si ty svoje fidlátka mohla roztáhnout. Pak jsem absolutně ztratila pojem o čase a jen se kochala černobílou krásou. Vyvolávala jsem fotky formátu 9×13 cm a ty, které se fakt povedly, jsem dělala větší a největší, klidně až do formátu 30×40 cm. Malé lesklé jsem sušila v leštičce a ty větší, které se mi tam nevešly a byly na papíru s velvetovým nebo rastrovým povrchem, jsem nalepila na kachličkovou zeď obrázkem nahoru. Měla jsem z koupelny hotovou galerii. Nevýhodou bylo, že do rána, jak postupně vysychal papír, tahle paráda napadala do vany. Spoustu fotek mám dodnes a díky nim se vracím do doby svého mládí a vzpomínám.
Práce v temné komoře je magická. Kdo ji jednou okusil, tomu většinou zůstane v srdci napořád. Máte podobné vzpomínky?
