Herečkou byla už jeho maminka a otec byl zase blázen do motorek. Jenže když se rozvedli, nakonec skončil v dětském domově a na herectví dlouho vůbec nepomýšlel. Chtěl se stát co nejdřív samostaný, aby se o sebe mohl postarat sám. Na střední se ale zamiloval do poezie, přihlásil se na DAMU a vyšlo mu to.
Ačkoliv Viktora Preisse pochyby o svých hereckých schopnostech provázejí celý život, na přijímacích zkouškách mu tehdejší pedagožka Vlasta Fabiánová dala šanci. Začal se tedy věnovat profesi své matky, Jindřišky Gabriely Preissové, herečky i rozhlasové moderátorky, se kterou v dětství malý Viktor jezdíval na zájezdy s kočovným Vesnickým divadlem. Jeho táta byl fanoušek do motorů. Celou noc si dokázal hrát s motorem, aby druhý den mohli vyrazit – táta a syn – na staré motorce na výlet. „Táta mi nasadil koženou kuklu a brýle na hlavu, nafoukl tzv. kanadku, kožené sedátko podobné ragbyovému míči, řemínky to celé přidělal na zadní nosič, na to mě posadil, přivázal k sobě širokým páskem a vyrazili jsme. Krása! Splněný klukovský sen. Do chvíle, než nám ovšem kousek za Prahou motorka chcípla,“ vzpomínal v rozhovoru pro Divadelní noviny Preiss.
Když mu ale bylo deset let, rodiče se rozvedli a on skončil na několik let v dětském domově v Pyšelích. Trauma z nečekaného odloučení od rodiny si s sebou nosí dodnes a někdy ho jeho psychický stav donutil dokonce přerušit představení, třeba i v půlce. Na samotný domov v Pyšelích, který mu poskytl útočiště, ale vzpomíná rád, a když ho chtěli před časem zrušit,snažil se ze všech sil, aby zůstal dál v provozu.
Velké pochybnosti
Na střední škole přemýšlel o různých povoláních, chtěl být třeba lesníkem, novinářem nebo i vojákem. Když ale objevil Klub přátel poezie a začal číst Mikuláška, Kainara nebo Rimbauda, už o své budoucnosti přemýšlel jinak. „Byl jsem ve věku, kdy si každý mladý muž potřebuje ujasnit spoustu věcí, pojmenovat řadu pocitů, uspořádat si v sobě svůj vnitřní zmatek a občas to všechno svěřit papíru. Ale žádná veřejná literární exhibice, veršíky značně neučesané jsem si tenkrát psal jen tak sám pro sebe,“ popsal své mladické hledání Preiss.
Začal hrát amatérské divadlo a recitovat. Pořád ale podle svých slov trpěl trémou, která ho do určité míry neopustila dodnes. „Čím jste starší a čím víc o svém oboru víte, tím větší máte pochybnosti,“ myslí si. Hned po absolvování DAMU zamířil do Městských divadel pražských, kde ho čekaly například role Jánošíka v muzikálu Na skle malované nebo Mozarta v Amadeovi spolu s Václavem Voskou jako legendárním Salierim. Šel zde z role do role, volno míval jen občas a postupně přišel syndrom vyhoření. Aniž by věděl, co bude dál, odešel proto v roce 1983 z divadla na volnou nohu.
Do měsíce mu ale přišla nabídka z Divadla na Vinohradech a tu odmítnout nedokázal. Blýskl se tam například v roli Cyrana, kterého s ním alternoval Jaromír Hanzlík, nebo v téměř dvacet let reprízované frašce Brouk v hlavě. V roce 2016, po více než 33 letech na Vinohradech, se ale Preiss rozhodl pro herecký důchod. „Osvobození,“ charakterizoval konec své slavné kariéry samotný Preiss. Kromě divadla si ho filmoví a televizní diváci pamatují třeba z filmu Milenci v roce jedna, kde spolu s Martou Vančurovou ztvárnili hlavní úlohu, z role rozporuplného hokejisty Přemka Rezka v seriálu Nemocnice na kraji města nebo jako proradného správce z pohádky S čerty nejsou žerty.
Slavná žena i nemocný syn
Preiss je díky těmto rolím velice populární, ale ještě víc než on je patrně známá jeho manželka Jana, která ztvárnila maminku Tomáše Holého ve slavných komediích Marie Poledňákové Jak vytrhnout velrybě stoličku a Jak dostat tatínka do polepšovny, které se pravidelně reprízují i několikrát do roka. Se svým manželem se vzali ještě na škole a jsou spolu už víc než padesát let. Za tu dobu si spolu museli projít například Viktorovo nevěrou a nemanželským dítětem nebo psychickou nemocí jejich syna Martina, rovněž herce, který se pokusil o sebevraždu. Jejich manželství to ale nezničilo. „Stále je v nás láska a doufám, že bude až do smrti,“ tvrdí Preissová,která mu vše dokázala odpustit.
