Naučil Čechy slovo deprivant. I to, jak je umět rozpoznávat

22.11.2021
Jitka Kačánová

Věk je jen číslo. To beze zbytku platí na slavného českého neuropatologa a spisovatele Františka Koukolíka. Navzdory tomu, že 22. listopadu oslaví 80. narozeniny, stále ještě pracuje a přednáší a v půlce září letošního roku získal Cenu předsedy Rady pro výzkum, vývoj a inovaci (RVVI) za popularizaci výzkumu, experimentálního vývoje a inovací. Jinými slovy za to, že nejnovější vědecké poznatky umí předávat srozumitelným jazykem i laické veřejnosti. A díky tomu jí také otevírá oči, aby mohla kolem sebe vidět psychopaty a sociopaty působící i na těch nejvyšších místech mocenské hierarchie.

I když František Koukolík dnes ještě stále přednáší na lékařské fakultě a věnuje se výzkumu lidského mozku, počátek jeho kariéry příliš slibně nevypadal. Kvůli buržoaznímu původu ho nevzali na vysokou školu a musel jít pracovat jako pomocný dělník v libeňských Českých loděnicích. „Samozřejmě, že jsem se cítil hrozně ublížený a ponížený. Teprve později jsem pochopil, že to byla ta nejužitečnější zkušenost na začátku života,“ vzpomínal po letech Koukolík. Nakonec ale vysněnou medicínu stejně vystudoval a začal se věnovat patologii. Jeho další profesní vývoj významně ovlivnil případ pacientky s nádorem na mozku, která vlivem nemoci trpěla ztrátou paměti. Věnoval se také rozvoji Alzheimerově nemoci či Creutzfeldt–Jakobově nemoci, která mimo jiné propuká po požití tkáně zvířete nakaženého BSE neboli nemocí šílených krav. Jeho zaměření na tyto druhy nemocí mozku vyvrcholilo v roce 2006 dobudováním Národní referenční laboratoře lidských prionových chorob.

Vzpoura deprivantů

Víc než samotné vědecké bádání však Koukolíkovi přineslo slávu jeho psaní. Je autorem více než padesáti populárních publikací věnujících se mozku a jeho vlivu na lidské chování. Nejznámější z jeho knih je titul Vzpoura deprivantů, kterou napsal společně se svou kolegyní Janou Drtilovou. Její první vydání v polovině 90. let minulého století vzbudilo obrovský ohlas a kniha se stala kultovní četbou. Začíná popisem příběhů matkou zanedbaného dítěte, chlapce, jehož matka pila v těhotenství i poté alkohol, desetileté thajské dívky Mai, která strávila několik měsíců života v kleci, protože lidé z její vesnice si mysleli, že má vzteklinu, nacistického pohlavára Heinricha Himmlera, čínské císařovny z konce 19. století, španělského dobyvatele Cortése nebo francouzského inkvizitora Duboise.

Na všech těchto případech deprivovaných osobností Koukolík učí své čtenáře, jak je rozpoznat i na těch nejprominentnějších pozicích ve společnosti. „Častým pocitem vedoucím k ohromení bývá zkušenost s vysoce vzdělaným a inteligentním jedincem, který se chová jako nestvůra. Lidé jako by nepředpokládali a nechtěli uvěřit tomu, že vysoce inteligentní a vzdělaný jedinec může být citový a morální mrzák,“ varuje ve své knize Koukolík. A přidává radu k nezaplacení: „Pokud se potkáte s psychopatem, vemte nohy na ramena a utíkejte pryč, je-li vám (normální) život milý!“

Co řekl o deprivantech:

  • Deprivanti jsou lidé, kteří z biologických, psychologických nebo sociokulturních důvodů normality spíše v citové a hodnotové než v intelektové oblasti nedosáhli nebo o ni přišli. Ve vztahu k normalitě jsou to lidé v různém stupni a rozsahu „nepovedení“, případně „zmrzačení“, nikoli nemocní. Deprivanty chápeme jako antropologickou, sociokulturní kategorii, nikoli jako kategorii diagnostickou, lékařskou. Ta by byla užší. Domníváme se, že epidemický výskyt deprivantů a skupinové projevy jejich chování souvisejí s vývojem soudobé společnosti. Jsou jak jeho důsledkem, tak jeho pohonem.
  • Jediné, čemu tito deprivanti ve svých krajních podobách věří, bývá nediferenciovaný růst čehokoliv, co jim moc dává, nebo posiluje. Ti nejofenzivnější z nich bývají v tomto ohledu zcela nenasytelní. Jejich chování připomíná chování zhoubného nádoru včetně důsledků pro skupinu, na kterou mají vliv nebo kterou kontrolují. Nemohou jinak. Moc je pro ofenzivní deprivanty prostředkem kontroly nad lidmi a světem.
  • Lidé a svět jsou pro deprivanty nástrojem, prostředkem, nikoliv jevem o sobě majícím niternou, na pozorovateli nezávislou hodnotu. Pro deprivanty znamená vědecká teorie možnost vyrobit novou generaci zbraní, účinnější nástroje propagandy, nebo dokonalejší možnosti tajného sledování a ovlivňování lidského chování.

Témata:

Nepřehlédněte