Řekl jste, že jste optimistický fatalista. Jak se tedy díváte na pandemii koronaviru?
Škatulkovat sám sebe není nikdy snadné. Pokud říkám, že jsem fatalista, neznamená to, že sedím s rukama v klíně a čekám, kdy ta sekera dopadne. Dejme tomu, že jsem spíše realista. Vycházím z tisíciletých zkušeností našich předků a vím, že se na naší planetě stávají věci, proti nimž nejsme schopni se bránit. Jediné, co se dá podniknout, je věřit a být optimista. Kdo vydrží, ten vyhraje. Lidstvo přestálo mnohem horší epidemie, než je ta současná. Jenže na rozdíl od předků nejsme zdaleka tak psychicky silní, dokonce nemáme ani tak pevný kořínek. Tahle epidemie nám vystaví vysvědčení, jací jsme doopravdy, nakolik v našem životě nahradila vitalitu a vnitřní sílu hysterie a neschopnost rozhodovat se sám za sebe.
Snažíte se popularizovat středověk a hodnoty našich předků. Proč to čtenáře tak baví?
Neustále přemýšlím o tom, co by vlastně měla historická literatura čtenářům nabídnout a jak s nimi prostřednictvím knih komunikovat. To, že čtenáře nějaká kniha baví, je především autorovou schopností nabídnout příběh a vyprávět ho dobrou češtinou. Tohle kriterium je nezávislé na žánru. Bavit může příběh z budoucnosti, stejně jako z minulosti, pokud je napsaný dobře. Aby ale čtenáře zaujal příběh z historie, musí v něm být ještě něco navíc. Minulost vždycky promlouvá k dnešku, a právě tohle se snažím vystihnout. V tom mi samozřejmě pomáhá fakt, že jsem historik a nemusím si složitě hledat fakta, ale mám je tak říkajíc „zažité“. Mohu tedy spolu s čtenářem příběh prožívat, jako bychom byli opravdu ve středověku. Se vším všudy.
Kde si můžete dovolit popustit uzdu fantazii a kde se musíte držet faktů?
Neexistuje historický román, který by byl stoprocentně věrohodným obrazem určitých historických událostí. Román není odborná publikace a vždycky musíte realitu do určité míry stylizovat ve jménu příběhu. Už sám fakt, že románové postavy hovoří, znamená odchylku od skutečnosti, protože ve středověku by dialog zněl rozhodně jinak. Záleží tedy na autorově erudici, nakolik se jeho stylizace co nejvěrněji přibližuje dané době. Snažím se, aby byly reálie, vztahy mezi lidmi, ale třeba i jejich myšlení historicky věrné. Záleží samozřejmě na žánru, u historické detektivky může být autor v určitých situacích volnější. Ale třeba v Přemyslovské epopeji nebo v Husitské epopeji jsem se opravdu snažil, aby se historické události odehrávaly v co nejvěrohodnějších kulisách.
Tvrdíte, že historie se opakuje, a proto můžete předpokládat vývoj naší současné civilizace. Jaký podle vás bude?
Každá civilizace si prožívá stejný cyklus jako náš lidský život. Po zrození následuje dospělost a pak stárnutí a smrt. Nic netrvá věčně a ani nemůže. Nesmrtelnost není kategorií života. Naše evropská civilizace je zjevně už unavená a ztratila výbušnost a sílu své dospělosti.
Vaše Kronika zániku Evropy předpokládá střet mezi kulturami. Byl jste za to obviňován z nacionalismu až xenofobie. Máme se opravdu bát multikulturalismu?
Co je to nacionalismus? Je snad chybným názorem, že máme ctít svůj národ a chránit ho? Obecné hodnotící pojmy plavou totiž na vodě a vždycky se snadno zneužívaly. Termíny jako je kacířství, třídní nenávist či xenofobie, to jsou ideologické žvásty, které patří do slovníku politiků, ale my, normální lidé, bychom si tím neměli zatemňovat úsudek. Obviňují ti, co ideologicky nesouhlasí, a pokud nemají argumenty, uchylují se ke kádrování. A multikulturalismus? Nic takového seriózní kulturní antropologie a etnografie neznají. Tenhle pojem vymysleli ideologové, aby zdůvodnili soužití dvou ve skutečnosti nekompatibilních společenských systémů vedle sebe. Pokud žijí vedle sebe dvě fundamentálně odlišné skupiny lidí, vždycky nakonec jedna pohltí tu druhou. V historii nenajdete jiné příklady. To, co se nazývá multikulturalismem, je ve skutečnosti zástěrka pro asimilaci.
Kritici vás obviňují, že si minulost idealizujete a že někdy dokonce dáváte matoucí výklad historie. Jak byste se proti tomu hájil?
Proč bych se měl hájit? Vycházím z faktů a znalosti pramenů, které na rozdíl od některých kritiků znám v originále a ne zprostředkovaně přes publicistické zpracování. Historie je o interpretaci faktů a já si za svým pohledem stojím. A nejsem mimochodem sám. Stejně jako já interpretují středověk řady vědeckých kapacit. A ještě drobnost – píšu romány a nikoli vědecké studie. Problém je spíše v tom, že mé romány jsou při čtení tak přesvědčivé, že někteří mají touhu je poměřovat Palackým či jinými autoritami.
Vy sám jste zase kritik politické korektnosti. Pociťujete nějaké tlaky například ze strany nakladatelství, abyste se mírnil?
V Mobě pracují normální lidi, normální lidé jsou i mí čtenáři a snad i já. Děláme svou práci a říkáme to, co považujeme za správné. Nikdo na nikoho netlačí, proč taky? Pokud dnes někdo vyvíjí na autory tlak, je to několik, zdůrazňuji jen několik médií, která jsou hlasitá a bez skrupulí. Nediskutují o věci jako takové, ale předkládají ideologické soudy – ten je dobrý, protože je korektní a proevropský, ten je špatný, protože má jiné názory. Na faktech nesejde. Je to svět sám pro sebe, ale viditelný, a někteří mu naprosto podvědomě podléhají. To platí i o našem rozhovoru. Kolik otázek je tu věnováno odkazům na kritiku toho, co dělám. Mimochodem, ví někdo, kolik těch „kritiků“ ve skutečnosti je a jaký je dopad jejich názorů mezi veřejností? Je totiž smutnou skutečností, že část novinářů už dávno neinformuje o událostech, ale říkají jen to, co si o nich máme myslet.
Právě jste dokončil poslední díl cyklu Křišťálový klíč. Co to pro vás znamená?
S ohledem na věk předpokládám, že to je moje poslední velká literární sága. Jsem ale nesmírně rád, že se mi můj autorský sen splnil, protože jsem napsal tři velké románové cykly a v nich se mi podařilo pokrýt důležitá období našich dějin – vládu posledních Přemyslovců, husitskou revoluci a v té poslední barokní dobu a rozvoj manufakturního podnikání. Dějiny totiž nejsou jen to, co se píše v učebnicích, jsou to také osudy stovek a tisíců bezejmenných hrdinů, kteří prožívají své osobní naděje, radosti a někdy i zklamání. Lidské štěstí totiž najdeme většinou v obyčejném životě a ne v tom, co hlásají ideologové a nařizují panovníci. To platilo vždycky.
Na čem ještě pracujete?
V nejbližší době se v knihkupectví objeví titul O svobodě myšlení. Po Breviáři pozitivní anarchie a Epištolách o elitách a lidu je to jakési završení mé trilogie postřehů o našem světě. Dějiny totiž hovoří jasně – vše se neustále opakuje, jen v jiných kulisách. A pokud se nedokážeme poučit z minulosti, nejsme schopni rozumně plánovat vlastní budoucnost. Ale protože by náš život neměly naplňovat jen věci veřejné, platí to samozřejmě i pro mou tvorbu. Takže následovat bude další příběh Oldřicha z Chlumu, který bude tentokrát řešit spiknutí proti českému králi. Titul se jmenuje Královražda na Křivoklátu a momentálně ho dokončuji.
Co byste si nejvíc ze všeho přál?
Aby se do našeho života vrátil rozum, velkorysost, úcta ke vzdělání a faktům a také úcta k naší zemi, vlastní rodině a odkazu předků. A aby nás konečně politici nechali žít tak, jak si to přejeme my sami.
Vlastimil Vondruška
Narodil se 9. května 1955 v Kladně. Vystudoval historii a národopis na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
Pracoval v Ústavu pro etnografii a folkloristiku, od roku 1984 byl ředitelem historické části Národního divadla. V roce 1997 založil se svou ženou sklárnu v Doksech, kde se vyráběly kopie historického skla. Od roku 2007 je spisovatelem na volné noze.
Vydal zhruba 50 historických románů a detektivek, se svou ženou napsal 20 populárně-naučných příruček o historii. Zpočátku publikoval pod pseudonymem Jan Alenský.
Jeho román Husitská epopej získal v roce 2015 titul Bestseller roku, v roce 2017 obdržel státní vyznamenání za literaturu.
Zdroj: vz
