Dívky jsou růžové a hrají si s panenkami a chlapci jsou modří a hrají si s autíčky. Třebaže se dnešní společnost chlubí přívlastkem pokroková, v některých věcech je pořád pár let pozadu. Není tomu přitom tak dávno, co barvy přiřazené k jednotlivým pohlavím byly přesně naopak.
„Obecně přijatým pravidlem je, že růžová je pro chlapce a modrá pro dívky. Růžová je výraznější barva a hodí se tedy pro chlapce, zatímco modrá je jemnější a roztomilejší a vypadá lépe na dívkách,“ psalo se v obchodní publikaci Earnshaw’s Infants‘ Department z roku 1918.
Do té doby se rodiče s barvami příliš netrápili a všechny děti bez rozdílu jednoduše navlékali do neutrální bílé. A do šatů. Uvažovali především prakticky a věděli, že s šaty se lépe mění plenky dítěte.
Pozdější barevná „pravidla“ pro jednotlivá pohlaví, která máme úspěšně vžitá až dodnes, nebyla nic jiného než další výmysl obchodníků. Děti v bílých šatech pro ně totiž neskýtaly žádný velký zisk. Šaty se v rodině dědily a pokud byly stále nositelné, nikdo se neobtěžoval s nákupem nových. A to se krejčím nelíbilo.
Pomalu se tedy začalo najíždět na systém rozdílných barev. A aby podnikatelé ještě více inkasovali, šaty pro chlapečky už nebyly a musely se jim kupovat kalhoty.
Co z toho vyplývá? Je tedy vlastně úplně jedno, do jakých barev rodiče své děti obléknou. Neušklíbejte se nad chlapečkem v růžové ani nekruťte hlavou nad rodiči, kteří holčičku oblékají do „chlapeckých barev“. V závěru je to stejně pořád jen barva a kus látky.
