Muzeum Chodska v Domažlicích stojí na scéně již 143 let – a letos vzdává hold jednomu ze svých největších dobrodinců. Hudebník, národopisec a sběratel Jindřich Jindřich by se letos dožil 150 let. Ředitel muzea Josef Nejdl prozrazuje, proč je toto místo mnohem víc než jen depozitář starých věcí – a proč byste ho na svých výletech neměli minout.
Muzeum Chodska je instituce s dlouhou historií. Jak to celé začalo?
Začalo to nadšením. Spolek pro muzeum vznikl už v roce 1883, ale jak to bývá, skutečná aktivita se rozjela až o pět let později. Muzeum bylo nejprve umístěno na domažlické radnici, pak v augustiniánském klášteře a od roku 1931 sídlíme v prostorách Chodského hradu, přímo v srdci historického města. Za pět let nás čeká 100. výročí tohoto umístění a rádi bychom se veřejnosti představili v novém světle.
Co návštěvníka na Chodském hradě čeká jako první?
Hned na začátku ho zaujme replika slavného Milavečského vozíku – archeologický nález z mladší doby bronzové, tedy z let 1500 až 1200 před Kristem. Ale absolutní lákadlo, naše malá obdoba Madame Tussauds, je figurální kompozice chodské svatby. Sochař Václav Amort ji vytvářel ve 30. letech podle skutečných postav. Každá figura je jiná, každá má svůj příběh. Lidé se tam zastavují a pozorují, jestli ty postavy skutečně dýchají.
Muzeum má dvě budovy a tři stálé expozice. Jak zvládáte takový provoz s týmem 20 lidí?
Ono to zní úžasně, ale je pravda, že nás je 20 a máme 17 pracovních úvazků. Zvládáme to tak, že každý rozumí své práci a víme, proč tu jsme. A pak – Chodsko nám pomáhá samo. Je to nesmírně živý region, který si tradice uchovává díky konzervativnímu obyvatelstvu v tom nejlepším slova smyslu. Naše práce tak spočívá nejen v akvizici exponátů, ale hlavně v dokumentaci živého společenského vývoje.
Letošní rok patří Jindřichu Jindřichovi. Kdo to vlastně byl?
Muž, jehož dílo přesahuje vše, co byste od venkovského pedagoga čekali. Narodil se před 150 lety v Klenčí, pocházel z učitelské rodiny, ale od dětství ho táhla hudba – a chodský folklor. Představte si třináctiletého chlapce, jak obchází s dvacetiletým seminaristou Jindřichem Šimonem Baarem chodské vesnice a sbírá lidové písně. Jindřich zaznamenával nápěvy, Baar texty. Výsledkem byl osmidílný Chodský zpěvník – přes 1400 nápěvů a 2500 tisíce textů. Pracovní písně, svatební, vánoční koledy. Celé spektrum lidského života.
A přitom byl i uznávaným hudebníkem?
Byl vynikající klavírní improvizátor a komponoval hudbu vycházející z lidové tradice. Koncertoval s Emou Destinovou, byl ve styku s Karlem Burianem či Vítězslavem Novákem. A svoji obrovskou sbírku čítající přes 7000 předmětů věnoval městu. Jsou tam umělecká díla, národopisné exponáty, korespondence celebritami té doby, notové záznamy. Máme také největší sbírku lidových podmaleb na skle v regionu – a za to vděčíme právě jemu.
Jak jeho odkaz letos připomínáte?
Hlavní letní výstavou v Galerii bratří Špilarů, kde sáhneme hluboko do depozitáře a představíme jeho umělecká díla veřejnosti. Galerie je jinak domovem kultovních obrazů Jaroslava Špillara – Robota, Výměnkáři, Kozy na předlomě. Taková trochu idealistická, ale nádherná představa kdysi živého Chodska. A právě vedle těchto ikonických plátěn uvítáme Jindřichovo výročí.
Čím muzeum láká mladší generace?
Workshopy, se kterými se u nás doslova roztrhl pytel. Výroba podmaleb na skle, karetkování – historické technologie tkaní, výšivky, výtvarné techniky. Spolupracujeme se školami a těší nás jejich zájem. Do jisté míry nás i překvapuje. Lidé, média nám říkají, že společnost je zkažená a nezajímá ji nic tradičního. Já vidím pravý opak. Švadleny nestíhají šít kroje, zájem o lidovou kulturu roste. To mě naplňuje obrovskou radostí.
Pojďme na závěr pozvat naše čtenáře k vám do Muzea a na Domažlicko?
Domažlicko není jen naše muzeum. Je tu pamětní síň Jana Sladkého Koziny, Muzeum techniky a řemesel v Kolovči, Muzeum příhraničí ve Kdyni. Když už sem turista dorazí, může toho objet opravdu hodně a vidět celé spektrum zdejšího života. My jsme ta první zastávka – místo, kde se dozví, co ho v kraji čeká. A rád se s každým návštěvníkem setkám. Jak se u nás říká: nejpozději do roka a do dne.
Celý rozhovor najdete ZDE.
